Sborník příspěvků z roku 2015
PANEL 1: Obecné otázky a právní jednání (garant: garant: JUDr. Robert Pelikán, Ph.D.)
Autor: Tomáš Hejný
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Název: Kdy je rozpor se zákonem a veřejným pořádkem „zjevný“ aneb skrytý nevadí?
Autor: Mgr. Tomáš Zach
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Občanský zákoník používá slovo zjevný na více místech a to v různém kontextu. Jedním z těchto případů je i ustanovení § 588 občanského zákoníku, který spojuje se zjevností narušení veřejného pořádku a kvalifikovaným rozporem se zákonem sankci pro nové soukromé právo obzvláště vzácnou: absolutní neplatnost právního jednání. Tento krátký příspěvek konfrontuje a zčásti kriticky hodnotí názory prezentované k této věci v odborné literatuře a pokouší se o jejich syntézu ve formě takové interpretace tohoto ustanovení, která by podle názoru autora nejlépe odpovídala smyslu i liteře zákona.
Název: Presumpce poctivosti a dobré víry v novém civilním právu
Autor: Tomáš Mach
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Práce se zabývá problematikou zakotvení zásady presumpce poctivosti a dobré víry v Novém občanském zákoníku. Na úvod se autor snaží o vymezení těchto neurčitých právních pojmů. O dobré víře hovoříme jako o vnitřním přesvědčení o určitých skutečnostech a o poctivosti jako o určitém standardu chování. Při vymezení obou pojmů autor přihlédl k právní nauce, dosavadní judikatuře a jsou uvedeny i příklady ustanovení Občanského zákoníku č. 40/1964, kde se tyto pojmy vyskytují.
Opomenuta není ani historická geneze dobré víry. Předchůdcem dnešní dobré víry byl termín fidus, který se vyvinul z římského obyčejového práva a byl též úzce spjat s náboženstvím.
Až na výjimky Švýcarska a Lichtenštejnska se generální presumpce dobré víry a poctivosti v zahraničních soukromoprávních kodexech neobjevuje a ani Občanský zákoník č. 40/1964 ji neznal.
V další části práce se pozornost autora obrací na současnou právní úpravu presumpce poctivosti a dobré víry s ohledem na možná aplikační úskalí. Nejzásadnější problém autor shledává v nesouladu ustanovení § 6 a § 7 Nového občanského zákoníku a také ve vztahu této presumpce k nabytí vlastnického práva od neoprávněného stanovené v ustanovení § 1109 NOZ. Autor dochází k závěru, že se presumuje pouze dobrá víra, která však nespravedlivým způsobem přenáší důkazní břemeno na původního vlastníka, což je s odkazem na judikaturu nepřípustným důsledkem.
Závěr poté shrnuje názory autora na danou problematiku a možná řešení.
ÚS I ÚS 437/2002 NS 29 Odo 161/2004 NS 32 Odo 1411/2005
Název: Zdánlivost právního jednání a její důsledky aneb můžeme odhlédnout od "nepřihlížení"?
Autor: Barbora Dufková
Verze ke stažení
ABSTRAKT
V souvislosti s rekodifikací občanského práva a s ní spojenou snahou o vytvoření komplexního soukromoprávního kodexu se zákonodárci uchýlili k novému vymezení právního jednání a otázek s ním spojených. Do pozitivní právní úpravy výslovně zahrnuli do té doby pouze teoretické vymezení zdánlivosti právního jednání pěstované tradiční civilistickou naukou. V občanském zákoníku tak napříště nalezneme důvody zdánlivosti i důsledky s ní spojené. Avšak v porovnání s institutem neplatnosti vykazuje úprava zdánlivosti nejasnosti, zejména pokud jde o její následky na právní vztahy mezi účastníky. Tato práce se zaměřuje zejména na pojmové vymezení nicotnosti a jejího odlišení od neplatnosti jako obecných důsledků nedostatků právního jednání a zasazuje je do rámce současné právní úpravy.
Autor: Mgr. Lucia Ležovičová
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Cílem této práce je objasnění problematiky související s nedodržením společného způsobu zastupování obchodní korporace a posouzení následků, které takové nedodržení může v praxi způsobit. Úvodem autorka vyhodnocuje situace, kdy dochází k omezení výlučného oprávnění
statutárního orgánu a pojmenuje důvody, které k tomu vedou. V první části přibližuje nový právní institut tzv. non negotium – zdánlivé právní jednání. Obsahem další kapitoly je zhodnocení právního stavu předcházejícímu rekodifikaci soukromého práva, zejm. v oblasti jednání právnické osoby – obchodní společnosti, vyhodnocuje právní stav a judikaturu ke dni 31.12.2013, který dále srovnává s novou právní úpravou vztahující se k zastupování obchodní korporace. Obsahem další části je vyhodnocení nejdůležitějších změn souvisejících se zastoupením obchodní korporace, zejm. aktuální právní situace v případě společného zastupování jednatele a prokuristy, zastupování jen jedním ze statutárních orgánů, okrajově se podíváme na další novinku a to kolektivní orgán, projdeme dosavadní judikaturu, pojištění odpovědnosti, smlouvu o výkonu funkce a také trestní odpovědnost.
Závěrem práce autorka nastíní svůj osobní názor na další vývoj v této oblasti, zejm. i s ohledem na posouzení dosavadní judikatury na právní úpravu po 1.1.2014.
PANEL 2: Závazkové právo (garant JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M.)
Název: Hrubý nepoměr v novém civilním právu aneb není hrubost jako hrubost
Autor: Tereza Obrová
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Nový občanský zákoník přinesl celou řadu změn. Mnoho z nově zavedených institutů naše právo dříve znalo a hojně užívalo, například laesio enormis, které zákon číslo 89/2012 Sb. „oprášil“ a s určitými změnami zařadil do českého civilního práva jako tzv. neúměrné zkrácení. Cílem práce je tento institut představit, nastínit jeho historický vývoj, současnou úpravu a vysvětlit jeho význam ve světle vybrané judikatury.
Název: Koupě nebo dílo, aneb co s montáží a koupí věci, jež se má vyrobit?
Autor: Aneta Bernardová
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Rozhraničení mezi kupní smlouvou a smlouvou o dílo poskytuje § 2086 Občanského zákoníku. K jeho interpretaci můžeme využít ustanovení § 410 Obchodního zákoníku, kterému se nová úprava velmi podobá. Došlo nicméně k několika významným posunům, jimž se práce věnuje. Při výkladu dotyčného paragrafu Občanského zákoníku je zároveň vhodné se inspirovat výkladem čl. 3 Vídeňské úmluvy, jehož je česká úprava takřka doslovnou kopií.
§ 2086 odst. 1 stanovuje, že věc, která má být teprve vyrobena, může spadat pod kupní smlouvu (nebude-li vyloučena podle kritérií, která tento paragraf nastoluje). Nicméně pokud půjde o dodání spotřebního zboží (ve smyslu smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem), které je nutné sestavit, půjde vždy o kupní smlouvu. To zakotvuje § 2085 odst. 1, věta druhá. Prodávající se proto nemůže zbavit povinností vycházejících z vadného plnění v případě kupní smlouvy. Naopak smlouva o zhotovení, opravě či úpravě stavby spadá vždy pod smlouvu o dílo. Zmíněný odstavec dále stanoví, že pokud ten, komu má být věc dodána, se zaváže předat druhé straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí, nejde o kupní smlouvu. Dodávající osobou nemusí být jen smluvní strana. Hledisko podstatné části bychom měli posuzovat podle podílu hodnoty materiálu k celkové hodnotě. Do přínosu „kupujícího“ se započítává jen to, co je součástí finálního výrobku. V krajních případech můžeme započítat i nákresy či data dodaná „kupujícím“.
§ 2086 odst. 2 upravuje případy, kdy převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti. V takové situaci nepůjde o kupní smlouvu. Vyřazeno bylo ustanovení, podle kterého v minulosti nemohl být kupní smlouvou závazek, kde dodavatel měl provést montáž věci. Pojem „převážná část“ by měl být hodnocen podle poměru hodnoty k celkové ceně. Do činností se pak nezapočítávají pomocné povinnosti, např. zaškolení personálu či balení výrobku.
Zajímavá je otázka individualizované výroby. Pokud dodavatel věc vyrobí pouze pro potřeby jediného klienta, podle jím dodaných parametrů a nikomu jinému výrobek prodat nelze, nejde o kupní smlouvu. Drobné úpravy však nejsou na překážku.
Kupní smlouva by měla být aplikována přednostně jako pravidlo, a ustanovení § 2086 by mělo být používáno po špetkách jako výjimka.
Název: Dvouletá zákonná záruka na spotřební zboží, nebo co tedy?
Autor: Dana Lipenská
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Práce se zabývá nejasným ustanovení odst. 1. § 2165 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Uvedené ustanovení mnozí považují jen za jiné slovní vyjádření zákonné záruky, která byla známa i ve staré právní úpravě, objevily se ale také názory, že jde pouze o určení lhůty, pro kterou lze uplatnit právo z vady, které existovala na zboží již v době převzetí. Práce nabízí nejprve krátký pohled do staré úpravy a je zmíněno též evropské právo, z něhož je uvedené ustanovení implementováno. Jádro práce tvoří srovnání argumentů zastánců obou možných výkladů. Závěr práce je poté věnován úvaze nad tím, jaký vliv by různé výklady měly na „každodenní život“ spotřebitele. Autorka dochází k závěru, že sporné ustanovení stále obsahuje zákonnou záruku. Upozorňuje především na změnu slov průběhu legislativního procesu, tím jasného deklarování úmyslu zákonodárce a tedy použití interpretačního ustanovení odst. 2 § 2. ObčZ.
Autor: Monika Vondrová
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Úprava občanského práva účinná od 1. ledna 2014 se dotkla také obchodního závodu. A to nejen změnou terminologickou, ale především změnou povahy nabytí vlastnického práva. Bohužel zakotvením § 2180 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dochází k praktickému problému. Kupujícím zapsaným do veřejného rejstříku, je vlivem zákonného textu upřena možnost předem určit přesný okamžik nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu. Přitom tento okamžik je nutný pro řadu navazujících právních jednání. Zákonodárce váže tento moment na konstitutivní zveřejnění údaje o uložení dokladu o koupi závodu do sbírky listin. Výkladem je zřejmé, že tímto zněním dává zákonodárce přednost ochraně třetích stran před autonomií vůle. Řešením by byla změna zákonného textu, kterým by zveřejnění záznamu o vkladu dokladu o koupi závodu mělo deklaratorní charakter a okamžik účinnosti by byl vázán zpětně k datu podání návrhu na uložení dokladu o koupi závodu do sbírky listin. Za současné právní úpravy by bylo možné okamžik nabytí vlastnického práva přesně určit pomocí sjednání výhrady vlastnického práva. Kromě nejasného okamžiku nabytí vlastnického práva dává znění zmiňovaného ustanovení podnět k zamyšlení, co si představit pod pojmem doklad o koupi závodu. Zákon se k tomuto institutu nijak nevyjadřuje. Jedinou, z textu zákona plynoucí podmínkou, je jeho písemná forma. Přesnější obsah bude stanoven následnou praxí soudů. Dokud však nebude judikatura vytvořena bylo by dobré v dokladu o koupi závodu uvést informace o smluvních stranách, obecné vymezení závodu, popřípadě jeho kupní cenu a doklad by měl být podepsán. Mělo by se mít za to, aby doklad o koupi závodu byl podkladem pro dodržení materiální publicity, nikoliv pro kontrolní účely. Na pojetí nabytí vlastnického práva k jednotlivým součástem závodu se použije § 2180 občanského zákoníku, ale například cenné papíry, lze aplikovat také rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 314/2001 Sb. ze dne 30. října 2002. Práce shrnuje dosavadní právní úpravu a její dopady při aplikaci, zároveň také navrhuje několik řešení, jak tyto negativní dopady odstranit.
Název: Právo na náhradu škody - subjektivní nebo objektivní odpovědnost a ve kterých případech?
Autor: Libuše Dočekalová
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Práce se zabývá rozlišením mezi dvěma typy odpovědnosti – subjektivní a objektivní. Hlavním a dá se říci jediným rozdílem mezi nimi je nutnost existence zavinění na straně škůdce. Následující text vymezuje jednotlivé případy, u nichž není žádné pochybnosti o určení typu odpovědnosti, tedy smluvní odpovědnost jako objektivní, odpovědnost za porušení zákona nebo dobrých mravů jako odpovědnost, u níž je třeba zavinění na straně škůdce, tedy jako subjektivní, a některé zvláštní případy jako případy jasně objektivní odpovědnosti s možností liberace. Nicméně nový občanský zákoník přináší i nové, zvláštní instituty jako je např. předsmluvní odpovědnost nebo odpovědnost způsobená odborníkem informací nebo radou či odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem, kde už tak snadno a jasně typ odpovědnosti určit nelze. Z mé strany pak dochází ke srovnání se starou úpravou a judikaturou a také ke snaze pochopit účel a smysl těchto ustanovení, abych mohla s alespoň určitou pravděpodobností učinit závěr o typu odpovědnosti i zde.
Autor: Marie Švábová
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Smyslem této práce je představení právní problematiky odpovědnosti za škodu způsobené poddodavatelem, který byl použit při činnosti osoby pověřující. Za účelem určení této odpovědnosti si vypomáhá porovnáním s úpravou vztahující se k pomocníku smluvního partnera.
Nejprve věnuje pozornost právnímu srovnání role závazkové a deliktní odpovědnosti v české a německé úpravě. Smluvní a deliktní odpovědnost nebyla v předchozí české právní úpravě důsledně rozlišována, zatímco nová právní úprava má v úmyslu tento nedostatek, právě s ohledem na německou úpravu, odstranit.
Aplikací smluvní či deliktní odpovědnosti se snaží tato práce poskytnout řešení, v jakých případech a v jakém rozsahu bude smluvní partner odpovědný za škodu způsobenou třetími osobami.
Nejprve klade důraz na pečlivé odlišení, k jakému účelu smluvní partner osoby využívá a zda se jedná o osoby podřízené či samostatné. Práce přichází se závěrem, že dojde-li ke škodě v důsledku plnění dluhu, odpovídá vždy osoba, která onu osobu činností pověřila, nehledě na to, zda jde o osobu samostatnou či podřízenou.
V případě, že osoba byla použita k jiné činnosti, než je plnění dluhu, zkoumá, k porušení jaké povinnosti, a v důsledku jednání koho, k ní došlo. U pomocníka odpovídá osoba nadřízená za škodu způsobenou pomocníkem vždy. Co se týče subdodavatele, v případě porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy, odpovídá osoba pověřující za subdodavatele plně, avšak v případě, že došlo k porušení zákonné povinnosti, ručí pak za splnění jeho povinnosti k náhradě škody, pokud ho nepečlivě vybral nebo na něho nedostatečně dohlížel.
Autor: Anežka Janoušková
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Práce se věnuje institutu čistě majetkové újmy, který do českého právního prostředí zavádí § 2910 nového občanského zákoníku. Byť se v zahraničí jedná o velmi diskutované téma, nebyla jeho problematika za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 v české teorii ani praxi řešena. Práce si klade za cíl prostou majetkovou škodu definovat, nastínit smysl omezení její náhrady a zasadit tento institut do širšího kontextu deliktního práva. V jednotlivých kapitolách je kladen důraz na význam čistě majetkové škody v obchodně právních vztazích a na praktických případech demonstrována důležitost její náhrady pro tuto oblast práva.
Po stručném teoretickém úvodu představuje práce německé a rakouské deliktní právo, jež budou mít, s ohledem na inspirační zdroj občanského zákoníku, při výkladu nové úpravy smluvní a mimosmluvní odpovědnosti stěžejní význam. Postřehy z komparativní studie se posléze promítnou při výkladu ustanovení deliktní a kontraktní odpovědnosti nového občanského zákoníku. Největší pozornost je přitom věnována deliktní klauzuli § 2910 OZ a jejímu vztahu k odpovědnosti smluvní (§ 2913 OZ). Autorka v práci poukazuje na nejproblematičtější pasáže nové úpravy odpovědnostních vztahů v oblasti náhrady prosté ekonomické škody, za pomoci zahraničního srovnání pak představuje možná řešení, která mohou při výkladu sporných ustanovení pomoci.
PANEL 3: Orgány společnosti (garant JUDr. Lucie Josková, Ph.D., LL.M.)
Název: Právo podávat návrhy a protinávrhy v akciové společnosti
Autor: Mgr. Josef Kříž
Verze ke stažení
ABSTRAKT
V této práci si pokládám především otázku, jaké jsou důsledky nedodržení zákonného postupu pro uplatnění návrhu nebo protinávrhu akcionáře. V první části se zabývám otázkou definice návrhu a protinávrhu s tím, že docházím k závěru, že toto rozlišování není z hlediska zákona o obchodních korporacích relevantní, neboť oba tyto návrhy mají stejný režim. Za důležité však pokládám vymezení toho, co je vlastně návrhem akcionáře, kdy tzv. negativní návrhy za návrhy ve smyslu daných ustanovení zákona o obchodních korporacích nepokládám. V další části se zabývám pozitivní úpravou způsobu uplatňování návrhů akcionáře, která až na nemožnost přesného určení lhůty pro doručení včasného návrhu akcionáře, neskrývá zajímavé výkladové potíže. V klíčové části, tedy při hledání odpovědi na položenou otázku, docházím k závěru, že projednání neoznámených návrhů na jednání valné hromady zákon o obchodních korporacích nebrání. Zda je však valná hromada povinna takové návrhy projednat se odvíjí od skutkových okolností podání daného návrhu.
Název: Protest jako podmínka žaloby na neplatnost usnesení valné hromady
Autor: Martin Pečinka
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Protest není ničím novým, ačkoliv je mu zákonem o obchodních korporacích přisuzována jiná funkce než v obchodním zákoníku. Souvislost protestu společníka a jeho žaloby na neplatnost usnesení valné hromady se začala v českých zemích psát již za Rakouska – Uherska a zákon o obchodních korporacích odsud čerpá. Zákonná úprava však přímo převzata nebyla. Byla zákonodárcem pozměněna a lze v ní spatřovat určité nedostatky.
Objektivní vymezení protestu jako podmínky žaloby na neplatnost je opravdu minimální. Ať jde o formu, obsah, možnost vznesení protestu – zákon v podstatě neříká nic a vše je tak na výkladu. Zásadní je vztah mezi obsahem protestu a následnými důvody žaloby na neplatnost usnesení valné hromady. Je zde názor opřený o družstevní judikaturu (námitka na členské schůzi), který se kloní k tomu, že obsah protestu určuje rozsah aktivní legitimaci žalobce. Jiný akademický názor už to úplně takto striktně nevnímá. Já jsem v tomto směru ještě benevolentnější a rozsah protestu nevnímám jako hranici aktivní legitimace k žalobě na neplatnost usnesení valné hromady. Jsem především skeptický k aplikaci judikatury z družstevních poměrů na poměry kapitálových společností založených za účelem podnikání.
Docházím k závěru, že de lege ferenda by neměli být de facto zvýhodňováni pasivní společníci před společníky aktivně účastnícími se valných hromad a to co se týče možnosti napadení platnosti usnesení valné hromady. Nynější stav hodnotím jako společensky nevhodný. Aktivní společník přítomný na valné hromadě je „trestán“ za svou účast omezenou možností žaloby na neplatnost usnesení na rozdíl od nepřítomného společníka. Jestli chtěl zákonodárce přimět společníky více se zajímat o „své“ společnosti a zúčastňovat se valných hromad, provedl to vskutku nešťastně.
Práce se zabývá protestem jako podmínkou žaloby na neplatnost usnesení valné hromady a to z hlediska smyslu a kontextu právní úpravy, výkladových nejasností a právního stavu de lege ferenda vzhledem k nejpalčivějším nedostatkům zákonné úpravy. Cílem je pojmenovat výkladové problémy, přinést jejich řešení a nastínit možný budoucí vývoj institutu.
Autor: Vojtěch Mráz
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Při zpracovávání dané materie se bylo nutno vypořádat s poměrně omezeným rozsahem normostran vlastního textu, když téma řádného svolávání valných hromad je mimořádně zajímavé, ale v této souvislosti rovněž i relativně rozsáhlé. V práci bylo nutno nastínit alespoň základy svolávání valných hromad akciových společností, aby závěry ke klíčové otázce zda je „třeba i návrh smlouvy o výkonu funkce v malé rodinné společnosti umístit na webové stránky, aby si celý svět početl, kolik táta bere?“ byly o co argumentačně opřít. Nakonec jsem dospěl k závěru, že návrh takové smlouvy v malé rodinné společnosti není nutné zveřejňovat na internetových stránkách, a to jednak proto, že tento požadavek není explicitně zakotven v zákoně a dále pak z důvodu, kdy se domnívám, že v malých rodinných společnostech bude mnohem více než ve velkých společnostech docházet k využití § 12 a § 411 odst. 2 zákona o obchodních korporacích.
Autor: Bára Bečvářová
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Rekodifikace soukromého práva přinesla tuzemským akciovým společnostem mimo jiné i možnost volby mezi dualistickým a monistickým modelem vnitřního řízení a správy. Na rozdíl od zahraničních úprav jsou však i v rámci monistického systému k valné hromadě povinně zřizovány další dva orgány společnosti – správní rada a statutární ředitel. Zákonná úprava nicméně umožňuje faktické spojení těchto orgánů v jeden. Tohoto efektu lze v první řadě dosáhnout kumulací funkcí předsedy správní rady a statutárního ředitele za cenu menší kontroly nad činností statutárního ředitele. Další možností je přenos působnosti v oblasti obchodního vedení na správní radu vhodnou úpravou stanov, tato cesta s sebou však může přinést nežádoucí oddělení rozhodovací pravomoci od jednatelského oprávnění statutára.
Název: Je dozorčí rada oprávněna sama bez dalšího podat žalobu proti jednateli či členovi představenstva?
Autor: Jaromír Pumr
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Člověk je predátor. Na vrcholu potravního řetězce. Po stovky tisíc let byl hnán svými pudy k ničení, ovládání, uzurpaci a osobnímu prospěchu. Je velmi těžké některé pudy usměrnit a aplikovat na moderní osvícenou a empatickou společnost. Proto někteří jedinci mohou podlehnout různým stimulům a tím uškodit ostatním, společnosti, nebo korporaci, v jejíž řídící funkci jsou. Právní věda, dobře si vědoma rizika volného pobíhání statutárů po světě, ustavila v kontinentálním právu pro jeho kontrolu dozorčí radu. Funkci jí ale dává pouze kontrolní a mohlo by se zdát, že aktivně po něm vymáhat škodu za společnost je mimo její působnost. V rámci několika různých výkladů přesto můžeme dospět k názoru, že dozorčí rada přesto může této možnosti využít a žalobu podat. Plyne to zejména z povinnosti jednat s péčí dobrého hospodáře. Hospodář, který dohlíží a kontroluje, ale nepodniká žádné kroky k nápravě, nejedná s náležitou péčí. Je ale důležité si uvědomit systematiku korporátního práva a tuto možnost nepřeceňovat. Zákonodárce dozorčí radě do rukou vložil více instrumentů, kterými může cílit na nápravu a aktivní legitimace k žalobě bez dalšího mezi nimi není. Na dozorčí radu, jednající v zájmu společnosti a s péčí řádného hospodáře, proto padne zvláštně povinnost vyhodnotit všechny relevantní možnosti a vybrat tu, která je pro zájem společnosti na prvním místě. V opačném případě by mohla být odpovědná za škodu společnosti jejím špatným uvážením způsobena.
BGHZ 135, 244 ARAG Garmenbeck ÚS II ÚS 189/2002
Autor: Mgr. Jana Guričová
ABSTRAKT
Otázka, zda se společnost může vzdát svého práva na náhradu újmy způsobené jí členy jejího orgánu porušením péče řádného hospodáře, a pokud ano, zda zcela či jen částečně, je jednou z těch, které jsou diskutovány v souvislosti s novým zákonem o obchodních korporacích, a na niž existují opačné názory.
V tomto příspěvku je věnována pozornost primárně výkladu ustanovení § 53 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, tj. smlouvě o vypořádání újmy uzavřené ex post. Diskutovány jsou dvě zásadní otázky: zda je možné prominout dluh vzniklý porušením péče řádného hospodáře pouze z části či zcela, a zda zákon obsahuje dostatečné mechanismy poskytující ochranu společnosti, minoritním společníkům a věřitelům před zneužitím takové možnosti.
Docházím k závěru, že prominutí újmy způsobené společnosti porušením péče řádného hospodáře není zakázáno, tudíž je povoleno, a že právo poskytuje mechanismy, které jsou způsobilé zabránit zneužití takovému postupu.
PANEL 4: Ostatní otázky týkající se obchodních korporací (garant JUDr. Kateřina Eichlerová, Ph.D.)
Název: Důsledky nedodržení předkupního práva k podílu /akcii ujednané ve společenské smlouvě / stanovách
Autor: Tomáš Pivoda
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Rekodifikace soukromého práva přinesla celou řadu změn. K výraznému posunu a zpřesnění došlo i v úpravě obecného předkupního práva v zákoně číslo 89/2012 Sb., Občanském zákoníku a to se bezpochyby promítne. První část práce seznamuje čtenáře možností sjednání předkupního práva k podílu/akciím v zakladatelském právním jednání. V další části se práce zabývá povahou takto sjednaného předkupního práva, jeho interpretací v dosavadní judikatuře a nastiňuje pravděpodobný posun, ke kterému dojde v souvislosti se změnou právních předpisů.
NS 29 Cdo 1633/2008 NS 29 cdo 2811/99 NS 29 odo 414/2003 NS 29 odo 1278/2005 NS 29 odo 1339/2004
Název: Přeplatek na zálohách na podíl na zisku – právní a účetní souvislosti
Autor: Martin Pata
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Právo na podíl na zisku je jedním z nejdůležitějších majetkových práv společníků. Nový zákon o obchodních korporacích představil možnost výplaty zálohy na podíl na zisku. V předchozí úpravě bylo vyplácení záloh na podíl na zisku zakázáno. Nový institut záloh má umožňovat společníkům podmíněně se podělit na zisku společnosti, a to již v průběhu roku, ve kterém společnost zisk vytváří. Používání záloh v praxi však narazilo na několik významných problémů a nebezpečí. Významným rizikem při výplatě záloh na podíl na zisku je možnost vzniku povinnosti vrátit přeplatek na zálohách. Jaké jsou účetní a právní souvislosti přeplatku? Jaké je riziko, že při převodu podílu ve společnosti bude muset nový vlastník vracet přeplatek na záloze, kterou obdržel předchozí vlastník? Je možné vyplácet zálohy na podíl na zisku přes několik pater skupiny společností? Jaká jsou účetní úskalí záloh obecně a přeplatku na nich? Těmto otázkám se budu věnovat ve svém příspěvku.
Autor: Mgr. Klára Hurychová
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Verze ke stažení Cílem tohoto příspěvku je zamýšlení nad významem § 244 odst. 2 ZOK v rámci systému pravidel corporate governance, mezi jehož základní pilíř spadá požadavek rovného zacházení se všemi společníky (akcionáři). V příspěvku si pokládám otázku, zda je v souladu se smyslem a účelem zákona, aby obecné pravidlo akciového práva stanovilo nejpřísnější možnou sankci v podobě zdánlivosti pro porušení principu rovnosti mezi akcionáři, když úprava reglementující zvláštní situace, kdy hrozí nebo kdy dochází k takovémuto nerovnému zacházení (ať již mezi společníky či mezi akcionáři), stanoví sankci mírnější (zpravidla v podobě relativní neplatnosti). Takové uspořádání systému ochrany akcionářů považuji za nelogické a vnitřně rozporné. Domnívám se proto, že formulaci „nepřihlíží se“ v posuzovaném ustanovení nelze chápat jako sankci v podobě zdánlivosti, ale nanejvýš jako sankci neplatnosti (a to primárně v podobě neplatnosti relativní). Tento závěr je dle mého názoru v souladu se smyslem a účelem zákona, jímž je efektivní ochrana akciové společnosti a jejích akcionářů před jednáními vedoucími k nerovnému zacházení.
Název: Ručení společníků po zániku společnosti - jde o solidární či podílové ručení?
Autor: JUDr. Tomáš Dočkal
Verze ke stažení:
ABSTRAKT
Autor: Tadeáš Matys
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Většina autorit českého obchodního práva se shodne na tom, že zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodníh korporacích (dále jen „ZOK“), obsahuje několik nejasností a nesrovnalostí, které bude třeba uvést na pravou míru. U některých z těchto nesrovnalostí či nejasností postačí interpretace soudy. V některých případech je však potřeba daný problém více rozvést a podrobit důkladnější analýze a kritice. Takové úpravy bude dost možná potřeba provést na úrovni zákonné, tedy prostřednictvím novely. Jedním z těchto nejasných ustanovení je dozajista § 70 ZOK. Ve které z uvedených skupin se nakonec objeví si však nedovolím odhadnout.
Cílem této stati je rozebrat ustanovení § 70 ZOK v souvislosti s ustanoveními § 54 – 57 ZOK, konkrétně tedy aplikovatelnost ustanovení § 54 – 57 na členy nejvyššího orgánu obchodní korporace. Autor předně porovnává tuzemskou úpravu s úpravou právních řádů jiných států, především států, ze kterých český zákonodárce při tvorbě rekodifikačních zákonů vycházel. Následně autor porovnal výklad předmětných ustanovení jednotlivých tuzemských právních autorit.
Po shrnutí a porovnání veškerých poskytnutých materiálů dochází autor k závěru, že zákonodárce pravděpodobně neměl v úmyslu aplikovat úpravu konfliktu zájmů v § 54 – 57 ZOK na členy nejvyššího orgánu obchodní korporace. Množství vyplývajících problému a potíží spojených se závěrem, že by aplikovatelnost byla na místě, je tak vysoké, že by tento opačný závěr vedl ke značnému ztížení obchodního života všech obchodních korporací, nemluvě o nejisté efektivitě samotné aplikace. Jistotu však může zaručit až judikatura.
Název: Vliv rozhodování per rollam na práva akcionářů
Autor: Jakub Málek
Verze ke stažení
ABSTRAKT
Příspěvek předně reaguje na obecné rozšíření potenciálu užití rozhodování mimo valnou hromadu (per rollam) v kapitálových společnostech a týká se akciové společnosti, ve které dle předrekodifikační právní úpravy rozhodování per rollam nebylo na rozdíl od společnosti s ručením omezeným připuštěno. V příspěvku se po úvodu a obecném představení institutu rozhodování per rollam v akciové společnosti zabývám otázkou vlivu rozhodování per rollam v akciové společnosti na vybraná práva akcionářů.
Mezi společnická práva obecně, která mohou být rozhodováním per rollam v akciové společnosti přímo dotčena, je podle mého názoru nutné řadit samotné esenciální právo podílet se na řízení společnosti, právo na informace obecně, právo na vysvětlení a právo uplatňovat návrhy a protinávrhy k předloženým návrhům.
Cílem příspěvku je zejména popsat, zanalyzovat a zhodnotit vliv právní úpravy rozhodování per rollam v akciové společnosti na vybraná akcionářská práva a rovněž navrhnout alespoň rámcové možnosti dalšího vývoje právní úpravy de lege ferenda. Částečně jsou nabídnuté závěry podpořeny vybranými rozhodnutími Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu „ENVI“ ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2838/2011; usnesení Nejvyššího soudu „Dům Jánského“ ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3844/2011; usnesení Nejvyššího soudu „ČKD“ ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1717/2011; a usnesení Nejvyššího soudu „Investiční fond“ ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2776/99) a rovněž komparací s britskou právní úpravou obsaženou v Company Act 2006.
Pečlivým a citlivým nastavením procesu rozhodování per rollam ve stanovách je již nyní dle mého názoru možné dosáhnout stavu, kdy budou akcionářská práva, zejm. minoritních akcionářů, dotčena minimálně. Vždy bude samozřejmě záležet na faktické proveditelnosti rozhodování per rollam v konkrétní akciové společnosti, což bude odvislé především od podoby a složení její akcionářské struktury. De lege ferenda pak lze uvažovat o zavedení více ochranářských ustanovení a úpravách, které by akcionářům, přinesly účinné nástroje především pro uplatňování jejich informačních práv.
NS 29 Cdo 1717/2011 NS 29 Cdo 2838/2011 NS 29 Cdo 3844/2011 NS 32 Cdo 2776/1999
