Sborník příspěvků z roku 2018
PANEL 1: Podnikání
Název: K ústavní konformitě EET (ÚS Pl. ÚS 26/16)
Autor: Jan Papajanovský
ABSTRAKT
Příspěvek shrnuje nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/16, kterým soudci na začátku roku 2018 zasáhli do kontroverzního zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb. V příspěvku jsou nejprve analyzována podání navrhovatelů i obhájců zákona, a následně je proveden rozbor samotného posouzení Ústavního soudu (zvlášť pro procesní i věcnou část přezkumu). Na závěr pak následuje stručná kapitola, v rámci které je nález kriticky zhodnocen.
Název: K regulaci činností provozovatelů platforem sdílené ekonomiky (shared economy) (SDEU C‑434/15)
Autor: David Línek
ABSTRAKT
Předmětem příspěvku je rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C‑434/15 ve sporu mezi Asociación Profesional Elite Taxi a Uber Systems SpainSL. Předmětem řízení bylo posouzení činnosti společnosti Uber v souvislosti s aplikovatelnou veřejnoprávní regulací této činnosti. Soudní dvůr tak vynesl zásadní rozhodnutí k posuzování elektronických platforem tzv. sdílené ekonomiky. Dopadem tedy může být nejen budoucí regulatorní posuzování aplikace Uber, ale rovněž jiných obdobných platforem a systémů. Článek se zabývá rozborem předmětného rozsudku a uvádí další souvislosti.
PANEL 2: Spotřebitelé
Název: K zachování možnosti kauzálních námitek spotřebitelem po převodu směnky (ÚS I. ÚS 290/15)
Autor: Filip Jelínek
ABSTRAKT
Práce analyzuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/15, který je jedním z řady jeho recentních rozhodnutí posouvajících dosavadní chápání směnek vystavených spotřebiteli, a to zejména z hlediska přípustnosti tzv. kauzálních námitek; tento konkrétní nález je zásadní pro postavení směnečného rukojmího (avalisty). Zatímco dřívější nálezy Ústavního soudu umožnily za určitých okolností připustit kauzální námitky u indosované směnky, aniž by musela být naplněna dispozice ustanovení § 17 zákona směnečného a šekového, toto rozhodnutí aplikuje použitá východiska na problém spotřebitele-avalisty, který je v bezprostředním a blízkém vztahu ke kauzální smlouvě avaláta s majitelem směnky, ale nemá s ním uzavřenu samostatnou směnečnou smlouvu. Ústavní soud v daném případě připustil uplatnění kauzálních námitek, a to mimo jiné s přihlédnutím k chování remitenta IFP zakládajícím absolutní neplatnost kauzální smlouvy s emitentem. Krom toho vyslovil některé obecné závěry – mj. nutnost přihlížet ve směnečném řízení i ke konkrétní situaci a postavení spotřebitele a potřebu bránit zneužívání práv v souvislosti s nepřiměřenou aplikaci směnečných institutů. Samotný příspěvek se ve své úvodní části zabývá kontextem nálezu, tj. problematikou spotřebitelských zajišťovacích směnek, aby následně rozebral předmětný nález Ústavního soudu a posléze situaci krátce zhodnotil.
Autor: Daniel Netrval
Práce se zabývá tématem, zda lze ujednat smluvní pokutu a její výši za pomocí ustanovení v obchodních podmínkách, na které jen odkazuje spotřebitelská smlouva. Až do listopadu 2013 byla taková praxe běžná a běžně byly vymáhány smluvní pokuty definované v obchodních podmínkách, které však nebyly součástí smlouvy samotné – tedy listiny, ke které spotřebitel připojil svůj podpis. Ústavní soud však nálezem sp. zn. I. ÚS 3512/11, který se zabýval ústavní stížností v bagatelní věci, rozhodl, že smluvní pokuty musí být sjednány přímo ve smlouvě, ke které spotřebitel připojuje svůj podpis. Dovodil, že ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí (čl. 1 Listiny).
Práce se dále zabývá rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 86/2015, ve kterém Nejvyšší soud aplikoval výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu. Kromě odkazu na samotný nález ÚS a ústavněprávní rovinu se taky odkázal na ochranářská ustanovení bývalého občanského zákoníku a konstatoval, že smluvní pokuty sjednané v obchodních podmínkách jsou v rozporu s požadavkem dobré víry. Argumentaci Nejvyššího i Ústavního soudu přejímaly postupně i další rozhodovací orgány, zejména Český telekomunikační úřad v účastnických sporech dle zákona o elektronických komunikacích. Práce dochází k závěru, že současná rozhodovací praxe je v zásadě konstantní v názoru, že ujednání o smluvních pokutách obsažené pouze v obchodních podmínkách jsou absolutně neplatná. Objevují se i názory, které připouští výjimky z onoho absolutního zákazu, ale prozatím nejsou podpořeny relevantní judikaturou.
PANEL 3: Obchodní korporace obecně
Název: K jednání před založením obchodní korporace (NS 26 Cdo 1478/2015)
Autor: Arne Delong
ABSTRAKT
Kdy a kdo všechno může platně jednat jménem společnosti před jejím vznikem?
Byť jsme se mohli s institutem jednání za společnost před jejím vznikem setkat již za doby účinnosti obchodního zákoníku, je s ním stále spojeno poměrně mnoho nevyřešených otázek. Tato práce se pokusí čtenáři tento institut přiblížit jak v obecné rovině, tak především v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 1478/2015, ve kterém se soud zabýval otázkou, kam až sahá ono neurčité „před vznikem“. Je aplikace tohoto typu právního jednání omezena pouze na období mezi založením a vznikem společnosti? Nejvyšší soud v této otázce dovodil ze samotného účelu ustanovení § 64 obchodního zákoníku, že lze platně jednat již před založením společnosti.
Závěr práce je poté věnován právní úpravě institutu po rekodifikaci a zabývá se otázkou, zda jsou závěry výše uvedeného rozsudku použitelné i za současné úpravy.
Název: K povinnosti loajality společníka (NS 29 Cdo 1436/2014)
Autor: Tomáš Hubáček
ABSTRAKT
Povinnost loajality společníka obchodní společnosti nabyla v průběhu času svých konkrétních projevů, které byly v minulosti dovozeny českou doktrínou a rozhodovací praxí vyšších soudů. V průběhu tohoto času vyvstala taktéž otázka nad tím, zda je zákonný zákaz konkurence společníka společnosti s ručením jedním z jejích dalších potencionálních projevů. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1436/2014 uvedl, že nikoliv, že společníka společnosti s ručením omezeným ze zákona nestíhá zákaz konkurence. Stejně tak dle tvrzení Nejvyššího soudu není společník povinen aktivně uzavírat se „svojí“ společností žádné obchody či jí poskytovat jakoukoliv konkurenční výhodu.
Tento závěr o absenci příslušného projevu povinnosti loajality je příhodno podrobit důkladné analýze, zejména s přihlédnutím k předcházejícímu doktrinálnímu a judikatornímu vývoji vztahujícímu se k povinnosti loajality. Stejně tak se jeví zásadním prozkoumat, zda lze výše uvedené právní závěry aplikovat na jakoukoliv formu obchodní společnosti, či zda specifické prostředí a struktura té které společnosti podrobuje jejich společníky různé míře intenzity povinnosti loajality, a v konečném důsledku tak i potencionálnímu zákonnému zákazu konkurence.
Doktrinální a judikatorní vývoj předcházející tomuto usnesení a stejně tak současný stav právního poznání vznáší k výše uvedenému paušálnímu závěru určité výhrady. Výhrady lze učinit v souvislosti s tím, že z povinnosti loajality plyne pro společníka, aby v určitých krajních situacích aktivně podporoval účel společnosti, a to i za cenu upozadění vlastních zájmů. Právní věda taktéž klade ve vztahu k zákazu konkurence společníka důraz na důkladné posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu. Stejnou tendenci lze vysledovat i v německém právním prostředí, které je pro náš právní řád v korporační oblasti významnou inspirací.
Z aplikační praxe i doktrinálního vývoje lze v konečném důsledku učinit výhrady nejen k obecné aplikovatelnosti absence zákonného zákazu konkurence na společníky společnosti s ručením omezeným, ale stejně tak na společníky jakékoli formy obchodní společnosti. Výhrady lze rovněž v dané souvislosti vztáhnout k deklarované absenci povinnosti aktivně participovat na dosažení účelu společnosti v podobě uzavírání smluv se „svojí“ společností.
Upravená verze příspěvku byla publikována v Obchodněprávní revue, 2018, č. 7-8, s. 209.
Název: Ke jmenování opatrovníka obchodní korporaci (NS 29 Cdo 396/2016)
Autor: Soňa Soukupová
ABSTRAKT
Práce se zabývá problematikou jmenování opatrovníka obchodní korporaci v případě, kdy její statutární orgán nemá dostatek členů potřebných rozhodování. Po stručném úvodu do opatrovnictví právnických osob je pozornost věnována především kolizi příslušné právní úpravy občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Ten, na rozdíl od obecné úpravy, obsahuje v případě kapitálových společností a družstva zvláštní ustanovení, která o možnosti jmenovat společnosti opatrovníka mlčí. Vyvstává zde otázka, zda je v poměrech výše zmíněných společností ustanovení občanského zákoníku subsidiárně aplikovatelné, anebo je jeho použití s ohledem na pravidlo „lex specialis derogat legi generali“, spolu s možností jmenovat dané společnosti opatrovníka, vyloučeno.
Práce tuto otázku zodpovídá na základě rozboru usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 396/2016, který se danou problematikou zabýval v poměrech akciové společnosti. Došel k závěru, že obecná úprava občanského zákoníku subsidiárně použita být může. Kapitálovým společnostem, a analogicky zřejmě i družstvu, lze tudíž v případě chybějících členů statutárního orgánu za určitých podmínek opatrovníka jmenovat. Soudy musí však vždy zkoumat jednotlivé případy dle konkrétních okolností a až na základě jejich samostatného posouzení zvolit to nejvhodnější řešení.
PANEL 4: Volené orgány obchodních korporací
Název: K (ne)dovolenosti souběhů funkcí (ÚS I.ÚS 190/15)
Autor: Lenka Petráčková
ABSTRAKT
Příspěvek pojednává o nálezu Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 190/15 ze dne 13. září 2016 k problematice souběhu funkcí člena statutárního orgánu obchodní korporace a jejího zaměstnance, který je mnohými považován za přelomový, když zásadním způsobem označil za protiústavní způsob, jakým obecné soudy, včetně soudu Nejvyššího, dovodily bez výslovné opory v zákoně zákaz takového souběhu funkcí, a tento zákaz pak v rámci ustálené rozhodovací praxe aplikovaly na smlouvy mezi členy statutárních orgánů a obchodními korporacemi po více než dvě dekády – počátky této soudní praxe najdeme v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 ze dne 21.4. 1993, jehož právní názor byl přijat Nejvyšším soudem o několik let později rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 11/98 ze dne 17. 11. 1998 a poté byl případ od případu aplikován napříč roky a skrze působnost různých zákoníků, jak pracovních, tak obchodních. Jelikož se jedná o první nález svého druhu, a jelikož zákon stále (nebo lépe řečeno opět, po velmi krátké výjimce) souběh funkcí neupravuje a soukromé osoby jsou tak stále odkázány pouze na rozhodovací praxi obecných soudů, je středobodem příspěvku otázka, zda-li tento nález bude znamenat obrat v dosavadní obchodněprávní judikatuře. Bez pochyby je to ale nález důležitý už jen z toho hlediska, že po zavedení tolika leté praxe je to první varování, první upozornění pro obecné soudy, že jimi dotvářená pravidla, respektive zákazy, jimi musí být dostatečně odůvodněny a jejich argumentace musí být natolik přesvědčivá, aby jí dokázaly ospravedlnit zásah do soukromých práv osob. Vzhledem k první reakci Nejvyššího soudu, která přišla po méně než půl roce, se velký odklon nekoná. Rozhodující tedy teprve bude, jakým směrem se bude tento spor mezi Ústavním a Nejvyšším soudem ubírat a konečnou odpověď na tuto otázku se dozvíme teprve v budoucnu – a vzhledem k tomu, že proti zmíněnému poslednímu rozhodnutí Nejvyššího soudu již byla podána ústavní stížnost, můžeme (doufám) předpokládat, že to nebude v příliš vzdáleném budoucnu. Přeci jen se tu bavíme o více než dvaceti leté praxi.
Název: K (ne)dovolenosti společného jednání prokuristy a jednatele (NS 29 Cdo 387/2016)
Autor: Daniel Galis
ABSTRAKT
V práci je rozebíráno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, ohledně společného zastupování společnosti jednatelem a prokuristou. Vzhledem k tomu, že byla tato otázka řešena již před rekodifikací, zabývá se práce prvně tím, jak se změnila argumentace soudů, zejména s ohledem na posun v koncepci jednání právnických osob. Dále jsou představeny východiska pro odůvodnění a doktrinální názory, se kterými se musel Nejvyšší soud vypořádat. V závěru práce je pak zhodnocen dopad rozhodnutí, přičemž autor se kloní k přesvědčení, že rozhodnutí neřeší danou otázku komplexně. Dle autora není totiž představená argumentace, vztahující se na způsob jednání statutárního orgánu, aplikovatelná také na způsob jednání prokuristy.
Název: K právnímu jednání vůči zaměstnancům (NS 29 Cdo 880/2015)
Autor: Martin Karim
ABSTRAKT
Příspěvek se zabývá úpravou § 146 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – jednání za právnickou osobu s kolektivním statutárním orgánem s jejími zaměstnanci. Ten stanovil, že společnost pověří člena kolektivního statutárního orgánu, jinak za společnost v těchto případech jedná předseda statutárního orgánu. Interpretace ustanovení byla nejasná. Nejvyšší soud vydal přelomové, ale překvapivé a kontroverzní rozhodnutí, kde provedl autoritativní interpretaci. Zákonodárce toto ustanovení zrušil novelou č. č. 460/2016 Sb. s účinností od 28. 2. 2017. S ohledem na problémy, které toto ustanovení v praxi působilo, se zřejmě jedná o nejlepší možné řešení.
Autor: Mikoláš Růžek
ABSTRAKT
Článek se zabývá rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015 ve věci sp. zn. 29 Cdo 440/2013. V tomto rozsudku řešil Nejvyšší soud obrácení důkazního břemene v případech sporů ohledně škody vzniklé porušením péče řádného hospodáře a procesní otázky spojené s ediční povinností. Judikát řešil situaci, kdy je prokazování škody a porušení péče řádného hospodáře spojeno v jednu prokazovanou skutkovou okolnost, ohledně níž panuje objektivní nejistota. Článek rozsudek Nejvyššího soudu vnímá jako funkční a spravedlivé řešení problému, shledává však určité nedostatky v argumentaci Nejvyššího soudu a nedostatečném osvětlení myšlenkových pochodů, které Nejvyšší soud k učiněnému závěru vedly.
Vedle judikátu samotného článek představuje kontext právní doktríny a judikatury týkající se dokazování v českém civilním sporném procesu a rozebírá typické problémy, které tento typ nastavení procesního práva trápí. Článek také představuje určité posuny v řešení těchto problémů, které se v legislativě či judikatuře objevují. Shrnuje však, že problém je třeba řešit především komplexní legislativní úpravou, která musí být výsledkem otevřené diskuze, jejíž závěry přijme za své i soudní soustava.
Název: K odstoupení z funkce v nevhodnou dobu (VS v Praze 7 Cmo 615/2014)
Autor: Dominik Gira
ABSTRAKT
Práce se zabývá rozhodnutím Vrchního soudu v Praze řešícím problematiku výkladu § 59 odst. 5 z. o. k., který zakazuje členům volených orgánů obchodních korporací odstoupit z funkce v době, která je pro obchodní korporaci nevhodná. Vrchní soud v Praze dovodil, že právní jednání, jímž člen voleného orgánu uvedenou povinnost poruší, je stiženo relativní, nikoliv absolutní neplatností. Autor příspěvku však dospívá k závěru, že uvedené stanovisko bude v budoucnu překonáno.
Název: K určitosti opčních akciových programů jako formy odměny (NS 29 Cdo 1738/2015)
Autor: Denisa Trpišovská
ABSTRAKT
Opční akciové programy jsou moderním způsobem odměňování členů představenstev akciových společností. V prostředí dobře fungujících kapitálových trhů představují atraktivní formu odměny, která díky své silné motivační funkci skýtá řadu výhod, ze kterých mohou profitovat jak odměněné osoby, tak společnost samotná. Pro zavedení opčních akciových programů jako forem odměny členů představenstev musí být naplněno několik předpokladů, a to jak v podobě platné kontraktace smluvních stran se všemi nezbytnými náležitostmi, tak v podobě vyhovujícího nastavení právních poměrů uvnitř společnosti. Rozbor těchto nezbytných požadavků vyplývajících ze současné platné právní úpravy s akcentem na určitost předmětných ujednání tvoří hlavní náplň této práce.
PANEL 5: Specifické otázky obchodních korporací
Název: K povinnosti státem ovládané a.s. poskytovat informace na základě svobodného přístupu k nim - kauza ČEZ a.s. (ÚS IV. ÚS 1146/16)
Autor: Richard Vereš
Verze ke stažení
ABSTRAKT
PANEL 6: Právní jednání a závazky
Název: K existenci pohledávky v době odporovaného jednání (NS 21 Cdo 5570/2015)
Autor: Jan Kubíček
ABSTRAKT
Rozsudek Nejvyššího soudu NS 21 Cdo 5570/2015 se zabývá otázkou odporovatelnosti právního jednání za situace, kdy sporný dluh zanikl v důsledku narovnání.
Soud byl patrně příliš přísný, když dospěl k závěru, že z důvodu zániku závazku v důsledku narovnání ještě předtím, než pohledávka z něj byla vymahatelná, vede k nemožnosti domoci se vyslovení relativní neúčinnosti. Pohledávka z narovnání, která se posléze vymahatelnou stala, totiž vznikla až po odporovaném právním jednání. Narovnání v tomto případě však mělo jasnou příčinu – kdyby pronajímatelka nebyla věřitelem ve sporném závazkovém vztahu, sotva by došlo k uzavření dohody o narovnání.
To by tedy mnohdy znamenalo, že jakékoli narovnání, ke kterému dojde po jednání zkracujícím věřitele, bude mít za následek umenšení majetku dlužníka a tedy zkrácení věřitele. Ten tak nebude mít k dispozici účinnou obranu.
Název: K povinnosti nahradit škodu za neplatně uzavřenou smlouvu - kauza Lesy ČR, s.p. (ÚS II.ÚS 2370/14)
Autor: Jan Spousta
ABSTRAKT
Tato práce se zabývá problematikou zneplatnění smluv dle Zákona o veřejných zakázkách č. 40/2004 Sb. Na nálezu Ústavního soudu č. II. ÚS 2370/14 demonstruje úskalí staré právní úpravy a porovnává ji s novým právním ukotvením, zejména se Zákonem o registru smluv č. 340/2015 Sb. Na případu zneplatnění smluv na základě mylného potvrzení vydaného správním orgánem vydaného na neformální vyžádání od Státního podniku Lesy ČR práce demonstruje chyby předchozí právní úpravy a ukazuje potřebu nové – již přijaté úpravy, včetně důležitosti nálezu ÚS, zejména s akcentem na postavení ÚS. Výsledkem práce ukazuje konečnou nadbytečnost soudního rozhodnutí a potřebu sledovat vývoj práva zákonodárcem, a případnou vhodnost zásahu, ve smyslu změny zákona.
Autor: Vladimír Sharapaev
ABSTRAKT
Práce se věnuje problematice odstoupení spotřebitele od smlouvy o koupi vozidla v případě podstatného rozporu mezi skutečným a deklarovaným stavem najetých kilometrů. Soudy v rozhodnutích, z nichž táto práce vychází, řeší otázku, zda se prodávající – coby podnikatel –může zprostit odpovědnosti za takový rozpor tím, že na možnost existence rozporu kupujícího výslovně upozorní. Jde tedy o situaci, kdy předmět kupní smlouvy sice není v okamžiku předání v rozporu se smlouvou a má na první pohled vlastnosti v kupní smlouvě uvedené, jedná se však o rozpor tak zásadní, že si ho podnikatel vystupující z pozice profesionála všimnout měl a mohl.
Může se tedy obchodník s ojetými vozy zbavit odpovědnosti za vady prodávaného vozidla tím, že svoji odpovědnost smluvně vyloučí? Je vhodné vyžadovat od podnikatele záruku stavu vozu i v situaci, kdy mu žádný právní předpis povinnost kontroly vozidla neukládá? Je přiměřené, aby prodávající ručil za vady zboží, o kterých kupujícího výslovně informoval? Může kupující odstoupit od smlouvy i v případě, že o možných vadách zboží v momentě koupě věděl? Na tyto a další otázky vám za pomocí rozhodnutí Krajského soudu a Nejvyššího soudu České republiky odpoví táto práce.
Název: K (ne)určitosti smluvní pokuty při porušení jakékoli smluvní povinnosti (NS 23 Cdo 3196/2016)
Autor: Tomáš Král
ABSTRAKT
Tento příspěvek se zabývá smluvní pokutou pro případ porušení jakékoliv smluvené povinnosti, což je specifickým způsobem konstrukce smluvní pokuty, při které jsou všechny smluvené povinnosti naráz utvrzeny, aniž by v ujednání o smluvní pokutě byly jednotlivě identifikovány. V této souvislosti vyvstává otázka, zda je takové ujednání o smluvní pokutě dostatečně určité. V příspěvku je po teoretickém ukotvení otázky a analýze relevantní judikatury Nejvyššího soudu, která nebyla v minulosti vždy jednotná, argumentováno ve prospěch závěru o určitosti. Pro restriktivní přístup dovozující neurčitost chybí přesvědčivé argumenty, neboť z takového ujednání o smluvní pokutě je zřejmé, co musí nastat, aby vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty: musí být porušena kterákoliv ze smluvených povinností. Příspěvek se rovněž věnuje souvisejícím otázkám jako například otázce přiměřenosti takové smluvní pokuty nebo přípustnosti jejího použití ve smlouvách uzavíraných se spotřebitelem.
Upravená verze příspěvku byla publikována v Obchodněprávní revue, 2018, č. 9, s. 247.
Název: K (ne)podmíněnosti dohody o smluvní pokutě - vazba na odstoupení (NS 23 Cdo 3894/2015)
Autor: Ota Mach
ABSTRAKT
Obsahem tohoto příspěvku je kritické zhodnocení ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, podle které nelze navázat povinnost k zaplacení smluvní pokuty na výkon práva, protože v takovém případě by se jednalo o neplatné právní jednání. Autor se snaží nastínit argumenty podporující závěr o nesprávném postupu Nejvyššího soudu, který spočívá v prohlašování neplatnosti smluvních ustanovení týkajících se smluvní pokuty navázané na odstoupení/výpověď takové smlouvy, aniž by se soudy zabývaly otázkou, zda takové ustanovení nelze posoudit jako odstupné či inominátní klauzuli. Na podporu svých úvah autor předkládá recentní rozhodnutí Ústavního soudu a obecný výklad základních právních zásad soukromého práva.
Název: K výpovědi pronajímatele z nájmu bytu, potřebuje-li jej jen pro sebe (NS 26 Cdo 1454/2016)
Autor: Arťom Gnědin
ABSTRAKT
Ve svém příspěvku se zabývám soudním rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016. Rozhodnutí považuji za zajímavé nejen proto, že upevňuje výklad ustanovení, kterým je v novém občanském zákoníku dáno pronajímateli právo vypovědět nájem z důvod vlastní potřeby bydlení, ale především kvůli velmi přehlednému a systematickému zpracování odůvodnění rozhodnutí. Dále je toto rozhodnutí zajímavé přesvědčivostí své argumentace v názoru na otázku obecného výkladu právní normy.
Autor: Martin Navrátil
ABSTRAKT
V práci rozebírám bankovní záruku - institut pocházející z anglo-amerických končin, hojně využívaný zejména v mezinárodním obchodu jako výhodný způsob zajištění pohledávky. Zaměřuji se na interpretaci způsobu ukončení bankovní záruky rozebíranou Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2171/2014, podávám vlastní názor na problematiku a polemizuji s názory advokátů k tomuto rozhodnutí. V příspěvku se vyjadřuji také k možné aplikaci uvedeného rozhodnutí po rekodifikaci a v neposlední řadě také k usnesení Nejvyššího soudu, zveřejněném pod sp. zn. 29 Cdo 1395/2017, zohledňujícím závěry rozebíraného rozhodnutí a kriticky hodnotím soudem v usnesení přijaté závěry.
PANEL 7: Věcná práva
Autor: Julie Parýzková
ABSTRAKT
Úprava oddělení ze spoluvlastnictví a zrušení spoluvlastnictví v občanském zákoníku stanovuje právo každého ze spoluvlastníků nebýt nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Konkrétně je možno žádat reálné rozdělení předmětu spoluvlastnictví nebo jeho zrušení. Omezení spočívá v nemožnosti tak žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Otázkou, co přesně si lze pod výrazy nevhodná doba a újma některého ze spoluvlastníků představit, se zabývá právní teorie i judikatura a je hlavním předmětem tohoto příspěvku.
Konkrétně se příspěvek zaměřuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 ze dne 9. prosince 2015, ve kterém jsou pomocí zevrubné argumentace nastíněna relevantní hlediska při posuzování možnosti oddělení ze spoluvlastnictví a rozlišena kritéria objektivní a subjektivní, přičemž k objektivním kritériím se přihlíží při rozhodování o existenci vhodné doby pro oddělení ze spoluvlastnictví
a naopak subjektivní kritéria (vztahující se k jednomu ze spoluvlastníků, kterému při zrušení spoluvlastnictví hrozí potenciální újma) pouze přechodné povahy jsou rozhodující při posuzování újmy.
Nejvyšší soud se při svém rozhodnutí opírá o odbornou literaturu stejně jako o historické prameny normativní úpravy a k nim se vztahující judikaturu. Pomocí zdařené argumentace dospívá k nekontroverznímu, racionálnímu a pro praxi veskrze užitečnému závěru, který se neodchyluje od názorů všeobecně přijímaných odbornou veřejností i soudní praxí.
