Dr. Jakub Tomšej: Diskutujme o diskriminaci věcně a bez předsudků

obr

Dr. Jakub Tomšej: Diskutujme o diskriminaci věcně a bez předsudků

Dr. Jakub Tomšej z katedry pracovního práva a sociálního zabezpečení získal v roce 2023 prestižní grant v rámci soutěže Primus, pořádané Univerzitou Karlovou. Se svým týmem zkoumá efektivitu stávajících právních mechanismů a postupů při vymáhání zákazu diskriminace. Cílem projektu je identifikovat nedostatky v systému a navrhnout inovativní přístupy a strategie, které by zlepšily ochranu obětí diskriminace a přispěly k větší spravedlnosti.


Pane doktore, v lednu začínáte se svým týmem pracovat na projektu, který v loňském roce uspěl v prestižní soutěži Primus pořádané Univerzitou Karlovou. Než se samotnému projektu začneme v rozhovoru věnovat, dovolte mi jednu otázku. Diskriminace je v České republice zakázaná dlouhá léta, ale přesto jsou zde problémy, především s jejím vymáháním v praxi. V čem vidíte největší nedostatky? 

Vidím jako hlavní výzvu fakt, že má naše společnost rozdílné názory na přístup k otázce diskriminace. Existuje řada hráčů – ať už to jsou někteří politici, akademici, zaměstnavatelé a jiní – kteří boj s nerovností berou jako svou prioritu. Vidím kolem sebe řadu lidí, kteří jsou k tématu diskriminace velmi vnímaví. Pořád se ale najdou jedinci, kteří mají tendenci se tomuto tématu vysmívat a zlehčovat ho, často i proto, že mu věcně nerozumí a jsou v zajetí různých dezinformací. Vždycky, když školím diskriminaci mezi neprávníky, najde se aspoň jeden posluchač, který začne žertovat o padesáti dvou pohlavích. O tom ale boj proti diskriminaci přece není. Současně vidíme oběti diskriminace, které se svůj problém raději rozhodnou vůbec neřešit, i ty odvážnější, které pak ale často naráží i na nepochopení a neznalosti na úrovni soudů. Z toho hlediska vnímám jako důležité se na institut diskriminace podívat odborně, pokusit se přispět k vyjasnění jeho obrysů a pomoci uplatňování zákazu diskriminace v praxi. 

S antidiskriminačním zákonem byly v minulosti velké problémy. Prezident Václav Klaus jej vetoval a naše země byla jednou z posledních v Evropské unii, která zákon přijala. Jsou podle Vás v tomto zákonu nějaké nedostatky? Měl by se inovovat? 

O antidiskriminačním zákonu se pravda tehdy vedly dlouhé diskuse. Když jsem byl teenager, přečetl jsem si v jednom časopisu, že když nám Evropa zavede obrácené důkazní břemeno, nepozve už žádný muž ženu na rande, aniž by se musel bát, že ho potom obviní z obtěžování a on nebude umět prokázat svoji nevinu. Když antidiskriminační zákon nabyl účinnosti, ukázalo se, že tyto obavy jsou liché. Svět se točí dál a spíš, než zneužívání zákona se řeší jeho nedostatečná účinnost. Diskutuje se o tom, jestli je zákon dost vstřícný k obětem diskriminace. Jedním z problémů je ten, že antidiskriminační zákon říká, že finanční kompenzace za diskriminaci se poskytuje jenom v určitých výjimečných případech, když dojde ke značnému zásahu do dobré pověsti nebo lidské důstojnosti člověka. Přitom z evropského práva i občanského zákoníku lze dovodit, že řešení takových situací penězi by mělo být v podstatě samozřejmou záležitostí. Diskutuje se také o tom, že v řadě zemí mají neziskové organizace nebo třeba ombudsman oprávnění podávat žaloby za oběti diskriminace, které si to třeba nemůžou finančně dovolit nebo nemají tu odvahu nějakým způsobem veřejně vystoupit. Toto jsou věci, o kterých zaznívají názory, že by se měly změnit.

Ve svém projektu tedy zkoumáte, jak funguje zákaz diskriminace v Česku?

Chceme se zabývat nejen národním, ale i mezinárodním a evropským právem. Oblast diskriminace je v EU harmonizovaná a vidíme, že řada zemí řeší podobné problémy. V minulosti jsem už pro jeden text porovnával, jak je to s touto problematikou v České republice, na Slovensku a v Polsku, kde nalezneme řadu společných tendencí. Teď je naším cílem posunout část těžiště výzkumu i na evropskou úroveň. Proto v projektu Primus spolupracuji s dr. Wujczykem, který je expertem z Polska, a komunikovat budeme i s dalšími odborníky z jiných zemí. Naše doporučení bychom rádi publikovali v mezinárodních časopisech a rádi bychom tím vytvořili základnu pro výzkum, který obstojí i v celoevropské soutěži. 

Primus podporuje projekty, díky kterým může Univerzita Karlova získat mezinárodní granty, byť to není jediný cíl soutěže. Nicméně s mezinárodním přesahem se počítá. Jak moc plánujete projekt mezinárodně koncipovat?

V rámci projektu bychom rádi prohloubili zkušenosti s mezinárodním výzkumem, navázali nové kontakty a dosáhli výsledků, které nám později umožní zapojit se do prestižních mezinárodních soutěží jako ERC nebo Horizon. Smyslem projektu samozřejmě není jen sbírat „čárky“ z hlediska mezinárodních publikací a rádi bychom, aby výsledky byly použitelné pro konkrétní návrhy a změny. Jen tak věříme, že můžeme být později v mezinárodní soutěži úspěšní. 

Jedním z Vašich dalších cílů v rámci projektu, je vyvést současnou českou judikaturu z nejistoty. Když jsem se o problematiku zákazu diskriminace blíže zajímal, tak jsem zjistil, že byť se o tomto tématu vášnivě debatuje napříč celou společností, tak zrovna moc odborných publikací se v posledních letech nevydalo. Nemusíme dokonce chodit do odborných knihoven, na internetu jsem našel řadu zajímavých článků, avšak většina z nich byla starých let a nové chyběly. Jak je to možné? 

Celý problém začíná u toho, že v ČR je každý rok podáno maximálně 10 antidiskriminačních žalob. Ty jsou rozesety po území celé České republiky, z pohledu soudů ani advokátů tak nejde o klíčovou specializaci. Jako advokát, který několikrát zastupoval oběti diskriminace v soudních sporech, mám zkušenost s tím, že na správnou interpretaci určitého problému jsme si museli počkat až k Nejvyššímu soudu. Nižší relevance tématu pro praxi se pak může odrážet i v počtu akademických textů. Myslím ale, že jich v poslední době spíš přibývá. My jsme loni spolu s kolegyněmi a kolegou vydali praktický komentář k antidiskriminačnímu zákonu, kde jsme se pokusili shrnout konkrétní informace, kterými by měl disponovat právník, který v této oblasti působí jako advokát nebo soudce. Existuje více právníků, kteří se tím tématem zabývají a píšou o něm, ale souhlasím s tím, že na to, jak významné téma to je, tak je zdrojů informací pořád docela málo.

Vyučuje se o této problematice na fakultě v současnosti? 

Tendence je spíš dávat diskriminaci dostatečný prostor v předmětech, kterých se týká. Naše katedra zajišťuje výuku pracovního práva a práva sociálního zabezpečení a v obou se diskriminaci věnujeme. Mám také radost z toho, že získal popularitu volitelný předmět Gender a sociální práva garantovaný prof. Koldinskou, na jehož výuce se podílím. Mezi studujícími pozoruji nárůst zájmu o tuto problematiku. Na předminulé Noci fakulty se nám na panelovou diskusi o diskriminaci podařilo zaplnit Collegium Maximum. Zda stávající předměty stačí nebo je prostor pro další, ukáže čas.  

Toto téma by se určitě dalo využít i na vzdělávacích akcích mimo fakultu, například na Noci vědců, nebo by se tato problematika mohla vyučovat na základních či středních školách. Z vlastní zkušenosti jsem o tom nedávno uvažoval v souvislosti s etickými kodexy, které se začaly v posledních letech zavádět na vysokých školách. Ocenil bych, kdyby se pro prváky uspořádala přednáška, například s ombudsmanem, protože vždy, když je něco nového, měl by být poskytnut odborný výklad prostřednictvím přednášky nebo podobné akce.
 

Je to složitější. Na první pohled může základy práva pro neprávníky vyučovat skoro každý. Dokázat ale vystihnout podstatu právní normy tak, aby ji pochopil někdo, kdo s právem pracovat neumí, není vůbec snadné. Přesvědčuji se o tom i při výuce v našem kurzu Pracovní právo pro neprávníky nebo v kurzech, které vyučujeme v rámci Juridika. U diskriminace je k tomu navíc ten politický kontext – část publika může naštvat zlehčování a nekorektní vtípky, jiná část publika zase nereaguje dobře na to, když je to téma předkládáno až příliš zarytě a dogmaticky. Byl bych ale moc rád, kdybychom se s tématem diskriminace ve společnosti setkávali častěji a kdyby se o ní diskutovalo věcně a bez předsudků. Nemuselo by se přitom jednat jen o vysoké školy – i na řadě středních škol mají výuku základů práva. Ta by podle mě měla hlavně studující naučit přemýšlet, jak právo reguluje různé problémy, a diskriminace je k tomu ideální téma. 

Pokud se vrátíme od obecných úvah k Vašemu projektu, tak by mě zajímala spolupráce v rámci projektu s odborníky ze zahraničí. Zmínil jste, že budete pracovat např. s polským expertem dr. Wujczykem. Konzultujete projekt i s odborníky ze západních zemí? Inspirujete se zde?

Pro každý právní výzkum je důležité porovnávat zkušenosti z různých právních řádů. V řadě zemí na západě od nás vymáhání diskriminace funguje lépe. Takovým příkladem je i Velká Británie. Propuštěný zaměstnanec, který je současně oběť diskriminace, je dokonce finančně v mnohem lepší pozici než jiný zaměstnanec, u kterého došlo k porušení „běžných“ pracovněprávních předpisů. Rádi bychom se na různé inspirační zdroje podívali blíže a nezůstali tedy jen u českých právních předpisů. Samozřejmě ne každý podnět ze zahraničí bude fungovat v našem prostředí. Ne vždy je také politická vůle dělat nějaké velké změny. Zajímavé přístupy lze mimochodem najít i na východ od nás. V Rumunsku soudy o každé podané diskriminační žalobě informují tamního ombudsmana, který má možnost se k případu jednotlivě vyjádřit. To by mohlo zvýšit kvalitu soudního rozhodování i v ČR. Je ale taková změna reálná? Bez ohledu na tyto pochybnosti jsem ale přesvědčen, že je velmi důležité sledovat, jak to dělají jinde a v čem bychom se případně mohli inspirovat. 

V Rumunsku jsou tedy v tomto napřed?

Dá se říct, že ano. Diskriminačních sporů mají víc, a to i v přepočtu na počet obyvatel, a ombudsman zde funguje jako amicus curiae – přítel soudu. Může poskytnnout soudu vyjádření, zda by ten případ posoudil jako diskriminační. To může soudci na prvním stupni zjednodušit život. Na druhou stranu musí mít ombudsman kapacitu na tolik sporů a musí být politická vůle ho k soudním sporům vůbec pustit. 

Pokud tedy srovnáme Česko se západem a východem, jak na tom jsme? Lze se držet starého a mnohdy nepravdivého pravidla, že jsme ve všem ve středu? 

Je to složitá otázka, na kterou se musíme dívat z mnoha kritérií. Česko je dlouhodobě v hledáčku Evropské komise z hlediska segregace Romů ve školství. Zatímco začínáme mluvit o zrovnoprávnění trans lidí z hlediska změny pohlaví, na západ od nás už snad není ani jediná země, kde by lidi kvůli změně pohlaví sterilizovali. Dalo by se tak mluvit o oblastech, kde máme hodně co zlepšovat. Na druhou stranu si myslím, že náš právní řád je obecně na vysoké úrovni. Naše soudy zvládají řadu sporů vyřizovat rychle, a to i v porovnání s mnoha západními zeměmi – i když třeba v pracovním právu je délka řízení stále problém – a nesledujeme tu zatím ani nebezpečné tendence, jaké v posledních letech plnily zprávy v Polsku nebo Maďarsku. 

Nyní se podívejme na to, čemu se v Česku moc nedaří. Cituji nyní z anotace Vašeho projektu. „Podle statistik dokumentujících činnost soudních sporů se přiznaná odškodnění diskriminaci nejeví ani jako častý ani jako významný problém.“ Dále uvádíte, že mezi lety 2015 až 2019 bylo podáno pouze 90 diskriminačních žalob a pouze 15 jich bylo úspěšných. Co nám o tom prozradíte více? 

Je zajímavé porovnávat, na jaké typy žalobců v judikatuře narazíme. Nejvyšší soud v posledních letech posuzoval zajímavé případy, které se týkají diskriminace na základě pohlaví nebo diskriminace na základě zdravotního postižení. V Česku máme ale i poměrně početnou romskou komunitu a existuje sice rozhodnutí Nejvyššího soudu k segregaci ve školství, ale nedělám si iluze o tom, že by například nedocházelo k diskriminaci Romů v pracovním právu. Takové případy se ale před soud většinou nedostávají. 

Pokud zmiňujete výše odškodnění, existuje jeden případ, v němž soudy přiznaly 400.000 Kč, ale většinou se kompenzace za diskriminaci pohybuje maximálně ve výši desítkách tisíc. Tolik ale žalobce ve většině případů zaplatí za advokáta, který s ním tím složitým soudním sporem projde. Takže když na to nahlížíme čistě ekonomicky a porovnáváme náklady sporu s možným výnosem a pravděpodobností, že k němu skutečně dospějeme, může se stát, že dojdeme k závěru, že je rozumnější žalobu nepodávat. A tak by to určitě být nemělo.

V dokumentu z roku 2015 jsem se dočetl, že nejčastěji diskriminační skutek neoznamují senioři, a to nejen co se týče zaměstnání. Byl jsem překvapen, protože jsem očekával, že to budou spíše ženy. U seniorů (nejen) asi hraje velkou roli strach? 

Také je otázka, jestli lidé umí diskriminaci rozpoznat. To může být někdy případ seniorů. Existuje pár let starý rozsudek Nejvyššího soudu, který se týkal praxe zaměstnavatele, který při propouštění poskytoval nižší odstupné lidem v důchodovém věku. Postup měl posvěcený od odborové organizace a zjevně vycházeli z toho, že takový člověk může začít pobírat starobní důchod a odstupné tolik nepotřebuje. Což je ale podle antidiskriminačního práva špatně, protože se jedná o znevýhodnění někoho na základě jeho věku. Tak si dokážu představit, že třeba u těch seniorů může existovat pocit, že je to tak v pořádku, že zaměstnavatelé můžou dát přednost mladším. Správně by to tak přitom být nemělo. A samozřejmě nejde vyloučit ani obavy z nějakého pronásledování, znevýhodňování, ke kterému dojde, pokud se diskriminace budou domáhat. V naší kultuře není úplně běžné se soudit a řada lidí má pocit, že to bude ve společnosti vnímáno jako zrada na zaměstnavateli. 

Jaké jsou další ohrožené skupiny? 

Jsou to lidé se zdravotním postižením, kde nicméně velmi dobře funguje neziskový sektor a organizace, které se zabývají jejich právy. O romské problematice jsme také už hovořili. Velkou pozornost si zasluhuje i problematika rovnosti pohlaví a diskriminace žen. Věnovat se v projektu budeme i rovnosti odměňování v zaměstnávání, kde ČR i řada dalších zemí poněkud zaostává. Do této kategorie dále spadají i trans lidé a jejich práva. Z hlediska těch diskriminačních důvodů bychom neměli zapomínat ani na náboženské a sexuální menšiny, byť zde v ČR konkrétních případů vidíme spíš méně. 

Velká překážka je dokazování diskriminačního skutku. Jak to probíhá v praxi? 

V minulosti docházelo k frontálnímu odmítání nositelů některých charakteristik, kdy se výslovně dozvěděli, že důvodem je jejich rasa, pohlaví nebo cokoliv jiného. Dnes je poměrně velké povědomí o tom, že existuje zákaz diskriminace, takže přibývá případů, kde to není výslovně řečeno a oběť diskriminace jen tuší, že ten pravý důvod je diskriminační. Tím, kdo ty informace má a přesně ví, proč jednal tak, jak jednal, je ta druhá strana – například zaměstnavatel. 

V soudních sporech je velmi důležité takzvané sdílení důkazního břemene, což znamená, že pokud má soud podezření, že v nějaké věci mohlo dojít k diskriminaci, vyzve zaměstnavatele, aby prokázal důvody, proč jednal tak, jak jednal. I kolem tohoto pravidla nicméně vznikají kontroverze a ani nemůže být použito ve všech případech, kde se diskriminace řeší. Připadá mi proto důležité zanalyzovat, v jakých případech funguje a jaké má následky, a zvážit jeho rozšíření. 

Co mám jako první udělat, pokud je na mně spáchána diskriminace? 

Oběť diskriminace by se měla snažit shromáždit podklady o tom, že k diskriminaci došlo, a pokusit se věc vyřešit neformální cestou. Pokud zůstaneme u  pracovního práva, někteří zaměstnavatelé – typicky velké společnosti – k tomu mají procesy, dávají možnost zaměstnancům na nerovné zacházení poukázat a garantují jim, že to někdo nezávislý v rámci firmy prověří a případně sjedná nápravu. Spoustu zaměstnavatelů takové postupy nemá, třeba i proto, že se s takovou stížností ještě nesetkali. My bychom se v projektu rádi věnovali i mimosoudním cestám k řešení diskriminace. 

Důležitý je také veřejný ochránce práv. Komu se nepodaří vyřešit takovou situaci se zaměstnavatelem, může dát stížnost ombudsmanovi. Je to zadarmo a není potřeba k tomu mít právníka, protože tam mají tým právníků, který se tím zabývá a danou záležitost prošetří. Ze statistik ale vidíme, že v praxi se KVOP podaří zjistit diskriminaci v poměrně malém procentu případů. Je otázkou, jestli to není i proto, že zaměstnavatelé mají jen v omezeném rozsahu povinnost s ombudsmanem spolupracovat a umožnit mu zkoumání, co se stalo. Je tedy otázka, jestli to je nedostatkem pravomocí na straně této instituce, nebo je spíš na vině nedostatečná kvalitou stížností, které se mu dostávají. I tomu se chceme v projektu věnovat. Kromě toho je možnost podat i stížnost inspektorátu práce. I jejich postupům se chceme věnovat. 

Sdělíte své zjištění organizacím specializujícím se na problematiku diskriminace, nebo těm, které by se měly touto otázkou začít zabývat? A chcete informovat i širší veřejnost? 

Plánujeme vydávat články, připravovat soubornou publikaci a organizovat workshop. Budeme se snažit o komunikaci našich závěrů, aby to nebylo pouze o dosažení adekvátního počtu publikací, ale aby lidé reflektovali nad obsahem.

To zní skvěle! Myslím, že by bylo výborné, kdybyste uspořádali ne jenom jeden workshop.

Je dobře, že podobné akce existují už teď. Např. ombudsman má pěkný e-learningový kurz na internetu, který každý může absolvovat. Naše fakulta také získala grant, který se týká vzdělávání právníků směřující k tomu, aby měli lepší znalosti mimo jiné i antidiskriminačního práva. V letošním roce se budu jako lektor účastnit dvou dalších akcí, které jsou zaměřeny na vzdělávání soudců. Je skvělé, že takové iniciativy vznikají, a rozhodně stojí za to je dělat. 

Na závěr poněkud těžká otázka. Co se musí v Česku stát, aby se situace zlepšila? Co může přimět i konzervativnější obyvatele změnit svůj názor? Přeci jen u každé problematiky nelze vždy poslouchat „oba tábory” a musí se více tlačit na jednu stranu, byť to musí být v demokratických mezích a je to obtížné.

Mrzí mě, že diskuse o rovnosti není vždy vedena korektním způsobem a s veřejným míněním se trochu manipuluje. O padesáti dvou pohlavích jsem se už zmínil. Stejně tak si nemyslím, že by bylo nutné se reálně obávat toho, že když pustíme ženu do dveří, bude nás žalovat o kompenzaci za obtěžování. Velmi bych si přál, aby společnost byla k těmto věcem více vnímavá. Osobně jsem přesvědčen, že konzervativně i liberálně smýšlející lidé by měli vnímat jako společné téma boj za odstraňování neodůvodněných nerovností, tak aby bylo možné využít naplno potenciálu každého jednotlivce a nikdo se v naší společnosti necítil jako člověk druhé kategorie. 

Moc Vám děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů nejen s bojem proti diskriminaci.

Také moc děkuji.


Rozhovor vedl: BcA. Pavel Nesit z oddělení komunikace a vnějších vztahů