Tenkrát šlo skutečně o to, zda bude totalita nebo demokracie

Radim Seltenreich

Tenkrát šlo skutečně o to, zda bude totalita nebo demokracie

Rozhovor s Radimem Seltenreichem, který působí na katedře právních dějin, nejen o 17. listopadu 1989 a jeho legendárním vystoupení v bazénu, které spustilo stávkové dění na naší fakultě.

Jaké bylo studovat na Právnické fakultě UK v 80. letech minulého století? Fakulta nebyla pravděpodobně zrovna tou nejvíc svobodomyslnou, v rámci tehdejší univerzity…

Skutečně, když jsem přišel v roce 1983 do Prahy, protože pocházím z Frýdku-Místku, tak si vzpomínám, že už při přípravném kurzu na Albeři nám bylo zdůrazněno, že Právnická fakulta je politická škola a z toho plynuly náhledy, které zde byly prezentovány. Z tohoto pohledu to opravdu nebyla nejvíce svobodomyslná fakulta před listopadem 1989.

Spolužáci s touto situací souzněli nebo ne?

Myslím, že mezi mladými lidmi, kteří byli přemýšliví, tak to vědomí, že ten režim není v pořádku, že se vlastně jedná o komunistickou diktaturu, tak to bylo obecně známo a bralo se to jako východisko, ze kterého pramenila všechna následná omezení.

Jak se pro Vás odehrával samotný 17. listopad?

Byl jsem na demonstraci 17. listopadu a dostal jsem se také na Národní třídu. Tam jsem dostal natlučeno, ale to nepovažuji za žádné hrdinství. Prostě nešlo utéct a každý musel projít tou uličkou, která tam byla vytvořena, a dostal obuškem.

Bylo tam víc lidí z Právnické fakulty?

Já jsem tam tehdy byl se svými přáteli, nevím, kolik tam tehdy bylo jiných lidí z Právnické fakulty. Ale byli to synové profesora Cepla a manželka Vojty Cepla, který je teď soudcem.

A přes víkend jste se pak odhodlal vystoupit na fakultě?

Samozřejmě, to bylo velké naštvání, když k něčemu takovému dojde. Člověk má pocit osobní odpovědnosti, že je třeba něco udělat, že je třeba říci, že takhle dále už ne. A je třeba si uvědomit i kontext tehdejší situace. V Polsku po kulatém stolu byl nekomunistický předseda vlády, ledy se pohnuly i v Maďarsku a 9. listopadu padla Berlínská zeď. To očekávání, že i v Československu by se měly věci pohnout, bylo veliké. Lidé s tím souzněli a v atmosféře po Národní třídě se lidé jako já, ovlivněni tím nehezkým zážitkem, rozhodli jít do toho.

Radil jste se o svém vystoupení s někým?

V podstatě ani ne, ale já jsem tehdy znal některé lidi, kteří byli takříkajíc v opozici. Pro mě byl další velký zážitek, že jsem byl v Činoherním klubu v neděli 19.listopadu. Takže jsem byl svědkem toho, když jsme tam s Václavem Havlem a dalšími založili Občanské fórum. To byl opravdu mocný impuls. Z toho Činoherního klubu jsem měl jakýsi pocit zmocnění, jako všichni, kdo tam byli, abychom se ve svém prostředí zasadili o to, aby se věci pohnuly.

Měl jste strach?

Samozřejmě, že ano. I když ta mezinárodní situace byla taková, jaká byla a zpětně se zdá, jakoby to celé byla jenom formalita a vše bylo odsouzeno předem k vítězství, tak pořád nešlo vyloučit nějaký regres. V ulicích byly Lidové milice, průběžně se pouštěly různé fámy, že vtrhnou na fakulty a se všemi si to tady vyřídí. V téhle atmosféře, kdy věci vyly nejisté a v tom prvním týdnu byla atmosféra opravdu ledová, tak tu byly obavy. A všichni, kteří tehdy byli ve stávkovém výboru, ty obavy měli.

Jak na Vaše vystoupení reagovali přítomní v „bazénu“?

Od studentů to byl celkem potlesk. Já jsem tehdy byl v interní aspirantuře a nebyl jsem ještě ten klasický učitel. Co se týče učitelů, tak někteří mi k projevu vyjádřili sympatie, ale spíše neoficiálně, jaksi mimo veřejný prostor. Od většiny byla reakce taková vyčkávací, opatrná. Atmosféra byla skutečně dost ledová. Potom si mě k sobě zavolal tehdejší děkan Mečl, nedělal mi přímo výtky, ale bylo vidět, že vedení fakulty chtělo mít celou situaci pod kontrolou. Takové neplánované výstupy nebyly úplně vítány.

Kdo další ze současných pedagogů byl ještě v tehdejším stávkovém výboru?

Byl v tom zapojen docent Gronský, profesor Kříž a z učitelů ještě docent Mucha, který je již v důchodu.

Jak hodnotíte po třiceti letech význam 17. listopadu a celých těch třicet let?

Vždy zdůrazňuji, že to byla klíčová událost. Ten režim vám zakazoval cestovat, zakazoval vám číst, co byste chtěli, naopak vás tlačil k tomu, aby člověk říkal něco, co si nemyslí. Že jsme se od toho oprostili považuji pořád za něco nečekaného. Komunismus v době mého dospívání opravdu vypadal „na věčné časy“. Já jsem pořád nadšen. Ten vývoj za těch 30 let nebyl vždy optimální, ale ve srovnání s tím, co na mě čekalo v mém mládí, tak to považuji za ohromné. A zlehčovat to, že máme přes různé problémy demokracii, je chyba. Tenkrát šlo skutečně o to, zda bude totalita nebo demokracie. Teď se jedná o to, abychom přijatelnou podobu demokracie udrželi.