Právo jako multidimenzionální fenomén

Profesor Aleš Gerloch je významnou osobností naší fakulty. V Karolinu se uskutečnilo 2. 10. 2020 setkání u příležitosti ocenění jeho mnohaletého přínosu pro akademickou obec a vydání nové publikace na jeho počest. Jakými činnostmi se prof. Gerloch zabývá jako prorektor? A co je podle něj na práci akademika nejdůležitější?

Během setkání promluvil rektor Univerzity Karlovy, profesor Tomáš Zima, který je zároveň jedním ze 110 autorů vydané knihy Právo jako multidimenzionální fenomén, Pocta Aleši Gerlochovi k 65. narozeninám. Jedná se o jednu z největších poct, která u nás vznikla. Dále vystoupil děkan naší fakulty profesor Jan Kuklík, který byl spolu s docentem Janem Gronským recenzentem knihy. Slova se ujal také vydavatel Aleš Čeněk, v jehož nakladatelství kromě nové publikace vyšla již v sedmi vydáních také Teorie práva od profesora Gerlocha, mezi studenty známá jako tzv. „modrá bible“. Jménem editorů pronesl laudatio docent Jan Wintr. Oslavenec poděkoval všem, kdo autorsky do knihy přispěli, a zvláště pak editorům a nakladatelství za po všech stránkách zdařilé dílo.

Pan Rektor předal prof. Gerlochovi medaili Univerzity.

Akci moderovala dr. Katarzyna Žák Krzyžanková, hlavní editorka Pocty, přičemž spolueditory byli všichni členové katedry teorie práva a právních učení. 
Prezentace publikace byla realizována v rámci programu Q 04 “Právo v měnícím se světě.

Při této příležitosti jsme požádali profesora Gerlocha o rozhovor:

V nové publikaci o vás pan rektor Zima uvádí, že ho vždy fascinovalo vaše naprosto klidné vystupování. Jste tak klidný i v osobním životě?

Ze strany J. M. rektora je to určitá nadsázka, ale je pravda, že většinou se snažím i problematické a krizové situace zvládat racionálně. Ale každý člověk je v určitém poměru jednotou rozumu a citu, chcete-li emocí.

Můžete přiblížit svoji činnost jako prorektora Univerzity Karlovy?

Mám na starosti činnost vědecké rady Univerzity Karlovy, jejíž předsedou je ze zákona rektor. Je to prvořadě zajišťování jmenovacích řízení profesorů, kterých bývá na univerzitě kolem čtyřiceti za rok, a habilitace docentů, což je více než dvojnásobek, a to nejen pro potřeby vlastní univerzity.
S tím souvisí agenda čestných doktorátů, mimořádných profesorů, hostujících a emeritních profesorů. Nemalou pozornost je nutno věnovat přípravě a projednání akreditací habilitačních a jmenovacích řízení na Národním akreditačním úřadu pro vysoké školy u přibližně dvou set oborů, v nichž UK může navrhovat jmenování profesorů a habilitovat docenty. Samozřejmě zastupuji, tak jako ostatní prorektoři, rektora v jím stanovených případech.

Také právnická fakulta se stará o trvalý kvalifikační růst svých akademických pracovníků. V poslední době prošly vědeckou radou Univerzity Karlovy úspěšně návrhy na jmenování profesorem doc. Hůrky v oboru pracovní právo a právo sociálního zabezpečení, doc. Kopeckého v oboru správní právo a správní věda a doc. Mackové v oboru občanské právo.

Jak hodnotíte zpětně období let 2006 – 2014, kdy jste stál jako děkan v čele fakulty?

Tehdejší vedení fakulty uskutečnilo několik koncepčních kroků: restrukturalizovali jsme doktorský studijní program, otevřeli jsme několik právních center interdisciplinární povahy, zahájili jsme program institucionálních praxí během magisterského studia, dosáhli jsme na tehdy téměř nedosažitelnou maximální desetiletou akreditaci magisterského studijního programu, navázali jsme systematický kontakt s absolventy fakulty…

Mám zato, že nejen v mé paměti zůstává atmosféra tvůrčí akademické spolupráce. Ale nakonec, s odstupem času, nejvíce působí zhmotnělé výsledky investičních akcí – nová elektroinstalace v celé budově, bez níž by nebyl možný současný komunikační standard, dokončení vestavby ve třetím patře, včetně soudní síně, nová střecha… Asi jsme měli štěstí, že koronavirus COVID 19 teprve mutoval :-)

Pan docent Wintr uvedl, že jste ho nasměroval na akademickou dráhu. Co je podle vás na práci v akademické sféře nejdůležitější?

Je to stále akademická svoboda v tvůrčí vědecké a pedagogické činnosti. V posledních letech však roste administrativní zátěž i v oblasti vědy a vysokého školství, která radost z rozvoje poznání, sdíleného s kolegy z akademického prostředí, poněkud snižuje.

Čím je pro vás práce akademika stále zajímavá?

Právě uvedenou tvůrčí svobodou a s tím souvisejícím sdílením různých názorů a věcných argumentů. Bohužel jsme svědky snižující se tolerance i u části akademické komunity.

V předmluvě ke knize Právo v měnícím se světě, která vyjde v listopadu t. r., naznačujete, že rok 2020 může být zlomový a uzavřít epochu modernismu. Můžete nám svoji úvahu přiblížit?

Protože vývoj je jednotou kontinuity a diskontinuity, není nikdy snadné aktuálně říci, že změny, které nastávají či je již patrné, že přicházejí, jsou natolik zásadní, hluboké a komplexní, že přinášejí zlom v dosavadním vývoji a začátek nové epochy. Etapizace je exaktnější při zpětném pohledu než prezenčně.

Již delší dobu se hovoří o konci doby moderní a nástupu doby postmoderní. Z výše uvedeného plyne, že takový závěr nemusí být jednoznačný, že zatím lze spíše hovořit o pozdně moderní etapě stále ještě doby moderní. Tomu ostatně svědčí i vágní označení nové epochy jako nemající konsenzuálně přijaté vlastní jméno. Proto jsme obezřetně zvolili jako hlavní konferenční téma nikoliv řešení problému etapizace, nýbrž obecnější označení Právo v měnícím se světě, když narůstání těchto změn je již evidentní.

Namátkou lze uvést změny technologií a jejich používání, změny v organizaci a povaze pracovní činnosti, v myšlení a chování lidí a vztahů mezi nimi (nárůst individualismu), postupné oslabování role tradičního soukromého, tj. individuálního vlastnictví, hybridní pojetí privátní a veřejné sféry, tendence k oslabování účinné ochrany soukromí, proměny životního prostředí a rostoucí tlak na regulaci škodlivých zásahů do něj, narůstající stavy různých nebezpečí (terorismus, uprchlické vlny, epidemie, kyberútoky, častější živelné pohromy apod.) vedoucí k požadavkům na rozšíření a propracování režimů mimořádných stavů.

Jedná se o procesy nejednoznačné, v jistém smyslu i protikladné, zčásti i odlišné v různých částech světa, vyznačující se narůstajícím střetem mezi dvěma tendencemi, tendencí ke „globalizaci“ nebo naopak „regionalizaci“, tedy mezi tendencí k unifikaci, jakési světové standardizaci, a tendencí k pluralitě, tedy jednotě v rozmanitosti.

Konference, a tedy i z ní vzešlý sborník, se věnovala třicetiletí retrospektivy vývoje od magického roku 1989, a třiceti letům perspektivy, prognózám vývoje úlohy a působení práva do roku 2050.

Budoucí vývoj musíme vždy vidět jako otevřený, alternativní, přičemž má rozumný smysl uvažovat v horizontu ne více než třiceti let, zvláště predikujeme-li těžko předvídatelné a ve svých důsledcích i neočekávatelné zlomové momenty.

Děkujeme panu profesorovi za rozhovor a přejeme mu mnoho zdraví, úspěchů a inspirace.