Kvalitou dobrého člověka je, že je autentický, ne loutka okolností, říká doktor Šejdl

Římské právo se vyvíjelo po staletí, dodnes se mnohé jeho principy uplatňují především v soukromém právu. Čím bylo unikátní, že mohlo přežít tak dlouho? A co fungovalo podle JUDr. Jana Šejdla, Ph.D. Římanům lépe než nám? 

Čím vás římské právo okouzlilo?
Cesta nebyla úplně v mé direkci. Už to, že jsem šel na Právnickou fakultu, nebyl můj nápad ale mého dobrého kamaráda, nyní advokáta, který by si pomyslně zasloužil ústřižek diplomu. Nebyl to můj původní plán. Stejně tak jsem se dílem několika okolností, též samozřejmě díky prof. Skřejpkovi, octl jako pomocná vědecká síla, později doktorand, na oboru římského práva. Někdo by řekl, že šlo o souhru náhod, já myslím, že to náhody v matematickém smyslu slova úplně nebyly, ale dnes jsem za to nesmírně šťastný. Tento obor mi poskytuje obrovskou míru svobody a radosti v tom, jak o právu přemýšlet. Necítím se vázán nějakým textem a mohu relativně s odstupem a někdy klidně i protivně tyto texty glosovat. 

Co byl původní plán?
Spíše studium klasické historie, nebo jaderné chemie o budovu vedle. Jsem rád za své směřování, byť tím nechci ostatní obory nějakým způsobem považovat za ty, které by mě asi nebavily. Taky určitě poskytují duševní potravu na velmi vysoké úrovni, ale tím, že člověk do toho koláče nekousl, nemůže vědět, že také chutná dobře. 

Co byste rád z římského práva přidal do našeho právního řádu, co nám v něm chybí? Co prostě fungovalo Římanům podle vás lépe než nám?
Na první pohled si myslím, že měli výhodu rychlejšího postupu v řízení. Další věc daná kulturním a společenským podhoubím. Co asi bylo lepší, je skutečnost, že jim právní úprava byla bližší. Do značné míry měla méně pramenů, tudíž byla pro jedince známější. Vyhýbala se něčemu, čemu se dnes bohužel nevyhýbáme, protože dnes v podstatě není nikdo, kdo by v komplexu znal, co je po právu nebo proti právu. Jedná se částečně o aktuální záležitost, co  řekl Tacitus: „V nejzkaženějším státě je nejvíce zákonů.”
 
Měli Římané, kteří tvořili tehdejší právo, jiný pohled na společnost než lidé, kteří tvoří zákony teď? Měli jiné morální hodnoty?
Odlišných úhlů pohledu je určitě hodně, minimálně skutečnost, že se jedná o společnost, kde figuruje signifikantní jev – otroctví. Už tehdy to mnoha lidem vadilo, nepřišlo jim to úplně vhodné, ale respektovali to z důvodu tradice, a protože otroctví všechny okolní národy znaly a používaly. I korekce dobrými mravy v soukromém právu fungovala trošičku jinak, protože oni jednoznačně počítali s tím, že si každý má hájit svá práva. Skutečnost, že tak plnou silou někdo nečinil, mu byla připisována na vrub. Je mnoho fragmentů v Digestech, kde bychom dnes řekli, že ten člověk si okolnost sice neohlídal, ale ten druhý mu ji měl sdělit. Římané by řekli, že se měl optat, že jde o jeho obchodní riziko. 

Čím je to římské právo tak úžasné, že mohlo vydržet tak dlouho?
Zřejmě jasností a logičností argumentace a vůbec tím přístupem. Když se podíváte do Digest, jak řeší jednotlivé případy, ty příběhy. Přísným pohledem římské právo nevydrželo, ale stalo se potravou pro středověkou a novověkou právní vědu, která ty příběhy využila a vytvořila celou nauku soukromého práva dost možná i s přesahem mimo soukromé právo. Bylo neustále přiživováno novými a novými myšlenkami, novými a novými mozky, které do té linie investovaly veškerou svoji inteligenci a schopnosti, díky tomu strom rostl dál a nezanikl. 

Jste hrdý na náš právní řád? V čem je největší složitost vytvořit fungující systém?
Dle mého názoru nejde na koleni vytvořit fungující systém, protože to je tak komplexní záležitost, že najednou nejde do něj vstoupit a vystavit stavbu úplně nově. Trošku to může připomínat ideální státy v rámci historie a filozofie, kde se tyto myšlenky vyskytují. Naštěstí má právní řád určitou tradici a setrvačnost, tím má dané své myšlenkové a systematické základy. Vytvořit ho najednou je téměř nemožné. 
Jestli jsem hrdý na náš právní řád? V jistém smyslu ano a v jistém smyslu ne. Každý právní řád má chyby, ale na druhou stranu nějaký základní standard poskytuje a jistě by mohlo být mnohem hůř, ale mohlo by být samozřejmě i lépe. Rozhodně jsem hrdější na nynější právní řád, než kdybych se podíval o několik desetiletí zpátky. Kdybych se podíval dále do historie, mohlo by to být evidentně i lepší. Ale jakousi tradici jsme přerušili, už se do ní nedá vstoupit, ale dá se minimálně k té kvalitě přiblížit. To už ale je na těch, co právo tvoří. 

Přijde vám profesionalita v práci a v osobním životě totéž? Jsou to stejné principy?
Z vlastní zkušenosti si myslím, že to jsou propojené nádoby. Nedokážu si představit, že by člověk fungoval tak, že když vstoupí do této budovy, tak se schizofrenicky promění na odborného asistenta, bude studentům předávat, jak mají dojít k tomu, aby daná věc byla rozhodnuta po právu, spravedlivě, pokud možno morálně, což jsou maximy, které jim jsou sdělovány. Někdy mám dojem, že jsou trošku upozaděny, ale nikdy se na ně nesmí zapomenout. Pak by odpoledne vystoupil z budovy a choval se opačným způsobem. Myslím si, že to nejde. Člověk je jeden, má jednu mysl, jednu duši, jedno srdce a nemůže ho nějakým způsobem půlit. Pokud člověk není „profesionální“ v osobním životě, pokud jinými slovy svůj život nežije podle nejlepšího svědomí, nejlépe jak může, tak těžko to může dělat v profesní kariéře. 

Když někdo přemýšlí, jak co nejlépe udělat svoji práci, je dobrý člověk?
Nebo to tak nemusí být?
Někdo může svoji práci dělat velmi intenzivně s plným nasazením a může to být práce zlá. Na druhou stranu, pokud nezaběhneme do teologie, tak je otázka, co je to dobré. Pro každého to může být něco odlišného. Co tady může být korektivem, je upřímné hluboké svědomí člověka, který si říká, že jedná dobře. Nevěřím tomu, že v hloubi své duše si nájemný vrah není vědom toho, že jedná špatně. Myslím si, že si toho je vědom, ale jedná přes své svědomí. Pokud tam není duševní nemoc, což je samozřejmě jiná okolnost. Z tohoto centra pak vychází spousta dalších vlastností. Už jen to, že koná a jedná, jak nejlépe může, nesedí v koutě a nečeká, až se věci stanou. Jde za tím a zkouší to dál. Nepovede se to jako spousta věcí v životě, upadne, octne se s hlavou v blátě, ale zvedne se a jde dál. Kvalitou dobrého člověka také je, že je autentický, ne loutkou okolností.

Co vás napadne jako první, když se řekne výhra?
Los. 

Nespravedlnost?
Spravedlnost, na prvním místě jen překonání dané situace. 

Úspěch?
Radost. 

Morálka?
Závazek.

Svoboda?
Zase radost. Ještě mě napadl Ludvík. 

Nella Šimkovská