„Člověk má žít tak, aby se na něj dalo spolehnout,“ říká docent Gronský

Doc. Dr. Ing. Ján Gronský, CSc. působil v protifašistické organizaci, angažoval se, nejednou riskoval život. Jaké období ho názorově nejvíce vyformovalo? A čeho je podle něj v dnešní společnosti moc?

Podle významu vašeho křestního jména jste „muž s mimořádnou inteligencí, která je obvykle výjimečná. Rychlost, jakou dokážete přemýšlet, je ohromující. Svou genialitu si velmi dobře uvědomujete, a proto byste si měl dávat pozor, abyste nepodlehl pýše a domýšlivosti“. Kdy jste byl na sebe nejvíce pyšný?

V rodném listě mám ještě jméno Martin, ale to jsem používal jen jako pseudonym „Ján Martin“, když jsem psal do novin po roce 1989. Z hlediska toho, co jsem udělal před ochodem z tohoto světa, si myslím, že mohu být spokojen. Ale pyšný? Jako mladý gymnazista jsem byl v protifašistickém hnutí, přešel jsem hranice, byl jsem u sovětů, byl jsem v armádním sboru, angažoval jsem se, riskoval jsem život.

A na co pyšný nejste?

Mám pocit, že jsem stále hloupější. Když vidím tady na fakultě tu partu jako jsou mí bývalí studenti, nyní profesoři, docenti, PhD, Jan Kysela, Jan Wintr, Marek Antoš, Pavel Maršálek a mnozí další, tak mám dojem, že jsem úplně nevzdělaný. Nejen tím, jaký mám věk, ale z hlediska vědecké úrovně mám pocit až méněcennosti. Nejsem pyšný na osobu, kterou jsem dnes.

Pro spoustu lidí jste neuvěřitelná osobnost.

Já mám jedině zkušenosti a to, čemu říkáš „osobnost“, je především ta zkušenost. Pamatuji si politické a historické události ještě třicátých let. Jako děti jsme si nehrály na zbojníky a četníky, ale na vládní a povstalce španělské občanské války. Politicky jsme tomu nerozuměli, tak každý chtěl být povstalec, protože nosili takové čepice s bambulí. Všechno jsem ohromně prožíval.

Jaké období vás názorově nejvíce vyformovalo?

Druhá světová válka a roky do 1948. Mám pocit, že období mezi lety 1938–1945 byla třetina mého života a posledních třicet let je tak patnáct procent. Období války, když jsem poprvé viděl mrtvoly po bombových útocích, nebo spáleného německého letce, kterého sestřelili a shořel. Jeden skočil s padákem a potom řekl německy: „Bojovat s Angličany je vrcholný požitek, ale Američané jsou svině,“ protože stříleli německé letce seskakující na padácích.

Když jsme přišli do Prešova, stáli jsme na náměstí a já dostal strach. Když byla zlá situace, nikdy jsem neměl v té chvíli to, čemu se říká strach, ale dodatečně jsem měl takový strach, že se mi třásly nohy a nemohl jsem ani stát. V Prešově, v úplném klidu, někdy začátkem března 1945 na náměstí jsem viděl kostel. Do něj šla jedna paní. Tehdy jsem dostal strach, že až doteď jsem to přežil a teď zahynu i se všemi svými hříchy.

Tak jsem šel do kostela. Viděl jsem tu paní, že jde do zpovědnice a vzpomenul jsem si, že nemám umřít bez toho, aniž bych se vyzpovídal. Když paní vyšla ze zpovědnice, šel jsem do ní já. Moje rozhřešení znělo, abych slíbil, že se v Německu, až vyhrajeme, nebudu chovat jako Němci u nás a že se budu držet lásky k bližnímu. Byla to strašně vyhraněná nepřátelská doba, zabíjí se lidé a najednou mi někdo poví, abych miloval bližního svého. Nebo když jsem ve druhé vlně přišel jako vítězná armáda do svého rodného města. Takové momenty mě poznamenaly. Po roku 1945 jsme zase prožívali tu naději nové republiky a svobody, postavení slovenských národních orgánů rovných s rovnými.

Jaké období vašeho života byste rád prožil dvakrát?

Jednoznačně šedesátá léta. Stále volnější život, naděje na socialismus s lidskou tváří, ohromné vztahy mezi námi, učiteli a studenty. Tady na fakultě byl třeba maškarní ples. Celkově obrodný proces, znovu prožívám tu ohromnou naději a úžasně otevřené prostředí. Šedesátá léta byla opravdu úžasná.

Co ve společnosti chybí a čeho je moc?

Příliš mnoho informací a dezinformací. Celý ten kybernetický a digitální svět omezuje svobodu. A dál mě trápí odpudivé plýtvání potravinami. Když to vidím, tak se ptám, proč je ta společnost tak spotřebitelská. To platí i o konzumu v mezilidských vztazích. Společnost je svobodná, přitom svobodná není, protože tu je velké množství neovladatelných prvků, které nás omezují. Vadí mi nepřeberné množství příkazů, zákazů, směrnic regulí atd., otravujících lidi někdy i více než za starého režimu.

Mezi lidmi je šílená neosobnost. Já mám dodnes schované dopisy od mé studentské lásky. Potom mi ji přebral jeden basketbalista, ten psal básně. Lidé sledují jen vlastní život. Když si představím lidi, kteří obětovali životy, skrývali parašutisty a věděli, do jakého rizika jdou, ale byli pro věc ochotní položit život. Nevím, kdo z dnešních lidí je ochotný obětovat život pro ostatní, vběhnout do hořícího domu, aby zachránil psa. Samozřejmě žijeme v blahobytu, to se nedá popřít. Je tu nesmírné množství krásných věcí, ale všechny vytváří určité prostředí, ve kterém se hedonisticky žije. Užíváme si. Ale kde zůstala endemonie? Pocit štěstí z toho, co jsem udělal pro jiné? Strašně obdivuji lidi, kteří čistí lesy a vody a starají se o životní prostředí. Také mě velice rozčiluje nenávist mezi politickými subjekty, že není dost tolerance a vzájemné úcty. A hlavně to nenávistné rozdělování společnosti.

Jaké je vaše životní desatero?

Mám jediné přikázání. Spolehlivost. Myslím, že spolehlivost v sobě zahrnuje všechny pozitivní lidské vlastnosti. Už to, že někomu něco slíbím, a potom to nedodržím, je projev toho, že si ho nevážím. Manželství, rodiče, děti – spolehlivost je množina zahrnující všechno, i dobré svědomí i lásku i to, že nikomu neublížíš.

Znal jsem jednu paní, vzala si svého miláčka, vdala se za ním do vily. Zjistila, že v prvním patře bydlí pán, což byl milenec jejího muže. Žila v manželství s mužem, který občas žil s ní a občas šel nahoru za ním. Jim to vyhovovalo, všichni byli šťastní. Proč bych se nad tím měl rozhořčovat, když nikdy nikomu neublížili a spolu jim bylo dobře? Já nejsem žádný moralista. Já tzv. nevěru nepovažuji samu o sobě za něco špatného, ale považuji za nepřípustné dělat z někoho blba. Když manžel tajně chodí za jinými, strká peníze milence a doma má děti a manželku zápasící s nedostatkem životních prostředků. Tak co to je? Takže krédo: člověk má žít tak, aby se na něj dalo spolehnout.

Nella Šimkovská

Foto: Lukáš Žentel (Paměť národa)