Petr Navrátil

 

Generální klauzule nekalé soutěže

 

Autor: Petr Navrátil, 4. ročník

Verze ke stažení: ve formátu pdf

ABSTRAKT
Cílem této skrovné práce byla analýza a komparace generální klauzule v právu českém, německém a návrhu vzorových ustanovení zpracovaných World Intellectual Property Organisation. Důvodem této analýzy (potaţmo komparace) je skutečnost, ţe generální klauzule nekalé soutěţe podléhá výraznému dějinnému diskurzu a jako taková je klíčovým ustanovení soutěţního práva vůbec.
Samotná práce je členěna do pěti kapitol. Kapitola první je úvodní a definuje základní otázky práce. Východiskem celé práce jsou metody analytická a komparativní.
Kapitola druhá je rozdělena do dvou podkapitol a je v ní pojednáno o generální klauzuli v rámci českého práva nekalé soutěţe. První podkapitola se zabývá úpravou meziválečnou. Druhá podkapitola pojednává o právu proti nekalé soutěţi a generální klauzuli v současné (a částečně téţ v moţné budoucí) úpravě.
Kapitola třetí je rozdělena taktéţ do dvou podkapitol a zaobírá se především relevantními právními předpisy německými, stejně tak jako relevantní judikaturou soudů německých. První podkapitola se věnuje německému zákonu z roku 1909. Druhá podkapitola analyzuje pojem generální klauzule v německém Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (UWG), přičemţ se snaţí postihnout zkoumanou normu v jejích historických proměnách.
Kapitola čtvrtá se zaobírá vzorovým zněním generální klauzule v návrhu World Intellectual Property Organisation.
Závěry jsou shrnuty v kapitole páté, kde je konstatováno, ţe jakkoliv podléhala generální klauzule (ať jiţ v právu německém nebo českém) výrazným jazykovým (potaţmo terminologickým) změnám, její základní smysl a účel, jakoţto otevřené právní koncepce, směřoval a směřuje k extenzivnímu chápání a výkladu ochrany proti právu nekalé soutěţe.

0 Úvod

V životě každé lidské bytosti existuje určitá meta, určitý cíl, kvůli kterému stojí zato žít. Pro právníka takovouto metu, cíl bezesporu představuje výklad (a aplikace) práva, neboť právo, jak se praví na diskusním blogu Jiné právo[1], není jenom „souborem platných norem“, nýbrž je intelektuální výzvou, kontextem, zábavou, uměním, posláním, životem. A vpravdě málokdy má právník[2] tolik štěstí, aby mohl vykládat vskutku tak geniální normu, jakou představuje generální klauzule nekalé soutěže. Člověku se notně zatají dech, rozklepou ruce při představě, že by se byť jen okrajově směl vyjádřit k něčemu tak brilantnímu. Avšak jak kdysi napsal Svatopluk Čech[3]: „Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.“[4]

Ohlédneme-li se do minulosti a začneme-li pátrat po kořenech soutěžního práva, v rámci kte­rého si žije svým vlastním životem generální klauzule, nutně dojdeme ke zjištění, která tak trefně vy­jádřil pražský advokát dr. Leopold Hamann, že soutěžní právo je patrně tak staré jako právo samo.[5] Již v starém čínském trestním zákoníku Ta tsing lü li najdeme ustanovení týkající se soutěžního práva, stejně tak v době středověku máme řadu dokladů o tom, že již tehdy pečovalo se o slušnost soutěžního boje.[6] Obdobně i v době Byzance známe předpisy regulující právní postavení monopolů.[7]

Avšak až s pádem ancien régime[8]počala se na starém evropském kontinentě prosazovat myš­lenka svobodného obchodu, volné soutěže[9], neboť odpovědnost do té doby koncentrující se v nejvyšších normách náboženských, začala být vnímána jako záležitost každého člověka za sebe.[10]

V českém právním prostředí bylo probouzení pozvolnější, když se pod vlivem německé právní nauky[11] začaly nejprve prosazovat různé předpisy na ochranu „konsumenta“.[12] Ovšem otázka zvláštní ochrany soutěžitelů na poli hospodářského podnikání nebyla pouštěna ze zřetele. Přijetím zákona proti nekalé soutěži 27. května 1896[13] v Německu vyvolalo i v Česku touhu po zákonu obdobném. Volání tomuto vyhověla vláda tím, že v záři 1899 rozeslala všem obchodním a živnostenským komorám dotazník ohledně hlavních zásad, na nichž by měl zákon spočívat. Roku 1901 poté byla vypracována první osnova zákona proti nekalé soutěži. Z hlediska námi zkoumané materie jistě není bez zajíma­vosti, že za základní princip si vzala kazuistickou úpravu s vyloučením generální klauzule.[14] Proti tomuto návrhu se ovšem převážnou většinou postavili zástupci průmyslu, živností, různých odboro­vých organizací a zástupci vědy a národního hospodářství. Proto vláda vypracovala roku 1906 osnovu druhou, již „suppletorní generální klausuli“ obsahující. Osnova pak byla schválena poslaneckou sněmovnou dne 16. června 1907. K jejímu projednání ve sněmovně panské však již nedošlo, neboť v oněch pohnutých dobách byla Říšská rada rozpuštěna.[15] A tak závazek Rakouska zajistit příslušní­kům smluvních států účinnou ochranu, kterýžto mu vyplýval z Pařížské unijní smlouvy na ochranu průmyslového vlastnictví[16], zůstal nesplněn.[17]

Majíc na zřeteli všechny tyto okolnosti[18], vypracoval roku 1923 dr. František Müller osnovu zákona proti nekalé soutěži. Zamítl přitom vzory práva německého a přikláněje se spíše k nauce francouzské, vybudoval osnovu na principu výlučné generální klauzule, přičemž u každé obchodní   a živnostenské komory měl být zřízen sbor znalců, aby – uvažujíce volně o veškerých okolnostech konkrétního případu – rozhodovaly: „… je-li tu jednání, příčící se dobrým mravům či nic.“[19] Jakkoliv ovšem byla osnova z pera dr. Müllera originální, nedošla uznání, pročež se vypracovala osnova nová, která se přizpůsobila vzorům práva německého a rakouského. Tato druhá osnova poté byla Národním shromážděním schválena jako zákon č. 111/1927 Sb. z. a n.

Tím vzešlo v život české právo proti nekalé soutěži a vyjma krátké odmlky zapříčiněné komunistickým pučem Anno Domini 1948, se natrvalo usadilo v českém právním řádu a tvoří jeho neodmyslitelnou součást.[20]

Není pochyb o tom, že právě generální klauzule nekalé soutěže jest do značné míry středobo­dem soutěžního práva[21], stejně jako i této skrovné práce. Co se týče dělení samotné práce, tak ta je dělena do 4 kapitol.  Pro první 3 kapitoly je příznačná analytická metoda, náplní poslední (která zároveň plní funkci tzv. „Závěru“) kapitolky je pokus o metodu komparativní.[22] Avšak aby bylo možno vůbec o komparaci uvažovat, je třeba definovat objekt komparace, určit cíle komparace, stanovit kritéria komparace a konečně vymezit vztah komparace k časové ose.

Jak již bylo naznačeno výše, objektem této komparace je generální klauzule nekalé soutěže,  a to sice v právu českém a právu německém[23] a v návrhu vypracovaném World Intellectual Property Organisation. Pokud má mít ovšem komparace různých právních úprav smysl a praktický význam, musí v jejich rámci existovat prvky shodné či obdobné, obsahem a smyslem blízké, stejně tak     i elementy, v nichž se od sebe liší.[24]

Dlužno poznamenat, že pod samotným termínem generální klauzule zpravidla rozumíme právní normu, obecný (generální) zákaz nekalé soutěže vůbec.[25] Příznačná je tato norma svoji velmi abstraktní, nekonkrétní formulací, která v důsledku toho připouští pružný výklad.[26] Lze říci,     že generální klauzule proti nekalé soutěži je jedním z těch ustanovení právního řádu, která bývají ozna­čována za „otevřené právní koncepty“, přičemž otevřené právní koncepty slouží především k vykrývání „mezer v právu“ a hledání odpovědí na „tisíce nečekaných otázek, které s sebou přináší lidská vynalézavost“.[27] Avšak soudobé právní teorie poukazují na to, že otevřené právní koncepty plní i další účel, a to sice derogační funkci.  Jak k „otevřeným právním konceptům“ poznamenal prof. Hajn: „V zemích s kontinentálním systémem práva by se asi zdálo příliš odvážným tvrdit, že otevřené právní koncepty umožňují neformální novelizace právní úpravy. S menšími rozpaky snad bude přijat názor, že otevřené právní koncepty umožňují jev, který bývá označována jako expanze právní normy, tj. posunutí výkladu a dosahu právní normy, aniž bylo nutné měnit její text.“[28]

Co se týče kritérií komparace tak ty jsou následující:

i)                    postavení práva proti nekalé soutěži v rámci právního řádu;

ii)                  historický přístup zákonodárcův k právu proti nekalé soutěži vůbec;

iii)                zařazení generální klauzule proti nekalé soutěži a jednotlivé pojmové znaky (se zvláštním zamě­řením na jednání v rámci hospodářské soutěže a dobré mravy soutěže);

iv)                interpretace generální klauzule příslušnými národními soudy.

Z časového hlediska bude tato práce zachycovat toliko nejvýznamnější změny, ke kterým došlo v rámci práva proti nekalé soutěži. Bude se tedy zabývat roky 1927, 1991 a obdobím po roce 2000 v České republice a roky 1896, 1909 a obdobím po roce 2004 ve Spolkové republice Německo.

Z výše uvedených skutečností vyplývají základní cíle práce, které spočívají:

i)                    ve srovnání systematického zařazení a k přístupu ke generální klauzuli v právním řádu České re­publiky, Německa a návrhu vypracovaném World Intellectual Property Organisation;

ii)                  v komparaci vybraných pojmových znaků (jednání v hospodářské soutěži a dobré mravy soutěže) generální klauzule.[29]

Co se týče literatury[30], potažmo stavu bádání (který autor považuje za více nežli uspokojivý)   na poli soutěžního práva, krom judikatury příslušných národních soudů, bych doporučil čtenářstvu k pozornosti především práci dr. Večerkové[31], kde je obsáhle pojednáno o generální klauzuli v českém právu proti nekalé soutěži i v jeho historických souvislostech. Co se týče literatury zahraniční, doporu­čil bych zejména dvě vydání komentáře k zákonu proti nekalé soutěži[32], kde je (v souladu s tradiční německou pečlivostí) vyčerpávajícím způsobem generální klauzule popsána.

Závěrem bych rád dodal, že citace v této práci byly prováděny dle norem ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2. Dále jest třeba zdůraznit, že autor si je vědom svých omezených znalostí a schopností a bude tedy přistupovat k dané problematice s nezbytnou interpretační pokorou.[33]

1.     Generální klauzule v českém právu proti nekalé soutěži

1.1.         Generální klauzule zákona proti nekalé soutěži č. 111/1927 Sb. z.  a n.

Materie nekalé soutěže byla v meziválečném období na půdě Československé republiky upravena v samostatném zákoně.[34] Tento zákon byl přijat dne 15. července 1927.

1.1.1.     § 1 zákona č. 111/1927 Sb. z. a n.

Zákon č. 111 Sb. z. a n. ze dne 15. července 1927 ve své hlavě první, oddílu prvním § 1 stanovil: „Kdo dostane se v hospodářském styku v rozpor s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým poško­diti soutěžitele, může býti žalován, aby se zdržel takového jednání a odstranil závadný stav jím způsobený.“[35]

Účelem tohoto ustanovení bylo postihnout všechny případy nekalé soutěže všude tam, kde se nevystačilo se speciálními skutkovými podstatami.[36] Za způsobem této úpravy se skrývalo určité ratio. Slovy vládní důvodové zprávy: „V oddílu tomto uvádí osnova celkem osm případů nekalé sou­těže, z nichž sedm vykazuje jisté typické, obsahově již vykrystalizované skutkové podstaty nekalých jednání, kdežto jeden (§1) je rázu povšechného, spíše jen náznakového… Aby však bylo umožněno zachytiti i takové případy nekalé soutěže, které nejsou ještě do té míry vyhraněny, aby mohly tvořiti samostatné skutkové podstaty neb ke kterým teprve časem dospěti by mohla vynalézavost nesvědomitého konkurenta, pojata byla v čelo osnovy tak zv. generální klausule, jež má postihnouti všechny ostatní případy nekalé soutěže pokud jen vyhovují náležitostem v paragrafu tomto uvede­ným.“[37]

1.1.2.     Poměr § 1 k §§ 2, 8, 10 – 14 zákona č. 111/1927 Sb. z. a n.

Speciální skutkové podstaty dle §§ 2, 8, 10 -14 zákona č. 111/1927 Sb. z. a n. měly povahu pouhých příkladů, které obsahově spadaly taktéž pod ustanovení § 1.[38] Tak pravila vládní důvodová zpráva. Bylo možno však ztotožňovat §§ 2, 8, 10-14 s § 1 do všech důsledků?

Překvapivě v této otázce nepanovala jednotnost. Komentář Roppert-Weisův k tomuto pravil,   že speciální skutkové podstaty jsou maximální vymezením právní ochrany. Chyběl-li jeden z pojmových znaků spec. skutkové podstaty, aniž by přistupovaly jiné pojmové znaky zakládající nekalost, pak nešlo ani o překročení § 1. [39]

Hermann-Otavský usuzoval jinak. Podle něho dlužno: „Bedlivě uvážiti, zdali a pokud specifiko­vané skutkové podstaty nekalé soutěže mají ráz maximálního vymezení právní ochrany. Pakli ano, bude kumulativní použití § 1 vyloučeno; není li tomu tak, bude lze operovati s § 1 kumulativně a docí­liti jím po případě ochrany i tam, kde nedostává se všech podmínek skutkových podstat specifikovaných, třebas jde jinak o případy skutkovým podstatám těm blízké.“[40]

Meziválečná judikatura používala § 1 kumulativně.[41] Hamann k této problematice praví: „Opírá-li žalobce žalobní nárok o specielní normu, může soud žalobě vyhověti, vzhledem k prokázaným skutko­vým okolnostem podle gen. klausule a naopak nebo podle obou těchto norem.“[42]

1.1.3.     Pojmové znaky generální klauzule zákona č. 111/1927 Sb. z. a n.

Pojmové znaky § 1 zákona č. 111/1927 Sb. z. a n. byly[43]:

(i) rušivý čin (jednání);

(ii) způsobilost poškodit soutěžitele;

(iii) hospodářský styk;

(iv) rozpor s dobrými mravy soutěže.

Ad (i). Rušivý čin (jednání). Karel Skála[44] k tomuto pojmu uvedl, že jím je míněn projev zevně smysly vnímatelný a že vnitřní představy, myšlenky a úmysly, pokud se nevtělily v nějaký zevní projev vůle, nemohly přijít v úvahu. Rušivým činem přitom nemusel být toliko čin pozitivní, ale taktéž jednání negativní, omisivní, jak uvádí dr. Večerková např. neodstranění závadného letáku.[45] Ustanovení § 1 způsob jednání blíže neurčovalo a dle Skály se jednalo o nepopsaný list papíru, blanketní normu, která měla být vyplněna teprve názory zúčastněných kruhů a judikaturou. [46]

Není bez zajímavosti, že uvedený znak generální klauzule spojil Hamann se „způsobilostí poškoditi soutěžitele“ v jeden znak, který nazval „jednáním způsobilým poškoditi soutěžitele.“[47] K tomuto znaku uvedl, že Skála sice správně za jednání považuje projev zevně smysly vnímatelný, nesouhlasil však se Skálovým tvrzením, že musí jít o zevní projev vůle, neboť to odporovalo stano­visku, že nekalost v objektivním slova smyslu je dána i při omylu o skutkovém stavu, při stavu nouze, neodolatelného nátlaku nebo při neznalosti skutkových okolností. Dále k tomu podotkl, že v těchto případech nelze zpravidla mluvit o projevu vůle.[48]

Ad (ii). Způsobilost poškodit soutěžitele. Vládní důvodová zpráva k tomuto praví: „Avšak ne každé jednání proti dobrým mravům soutěže je podle § 1 osnovy závadné. Vyžaduje se, aby kromě povšechné ethické morální zavržitelnosti bylo nad to způsobilé poškoditi soutěžitele. Není-li tu této způsobilosti, nespadá jednání pod tento předpis, třebas se dobrým mravům v soutěži příčí; neníť účelem osnovy potlačovati každý takový abstraktní nemorální počin, neboť to je věcí morálky, peda­gogiky a veřejného mínění atd.“[49] Jak k tomuto uvádí dr. Večerková: „Přednost soutěžní a újma soutěžní jsou jaksi spojité nádoby. Každý nadskok jednoho značí současně ztrátu druhého… slova‚ způsobilé poškoditi soutěžitele‘ tedy znamenalo totéž co ‚způsobilé poškoditi soutěžitelské zájmy‘.“[50] Zajímavá jsou taktéž dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu[51], ve kterých se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem, že stačí způsobilost poškodit, není tedy zapotřebí poškození nastalého a že zákon nežádá nebezpečí intenzivního poškození a konečně že hrozit může i škoda nehmotná.[52]

Ad (iii) a Ad (iv).  Viz kapitola 1.1.4. této práce.

1.1.4.     Vybrané pojmové znaky generální klauzule zákona č. 111/1927 Sb. z.  a n.

1.1.4.1.      „V hospodářském styku“

Stykem hospodářským se nerozuměl ryzí styk úřední, soukromý, náboženský, vědecký, literární, umělecký a politický, pokud nevyúsťoval v majetkové cíle a soutěžní snahy.[53] Vládní důvodová zpráva k tomuto pravila: „Zákon má se vztahovati na veškeré samostatně provozované hospodářské činnosti, nesoucí se ke zdroji příjmů zhodnocováním zboží nebo výkonů bez rozdílu, jde-li o činnost upravenou řádem živnostenským čili nic. Podléhají mu tedy nejen obchodní podniky v užším smyslu – mezi něž dlužno zařaditi i podniky peněžní, bankovní a všechny s nimi související živnosti pomocné … nýbrž i všechny ostatní hospodářské podniky, třeba by obchodními nebyly, jako prvovýroba a výroba druhotná, jako divadla, kabarety atd. Ba nelze z platnosti zákona vyloučiti ani t. zv. svobodná povolání a jiná vědecká neb umělecká zaměstnání, pokud činnosti tyto jsou způsobilé vyvolati hospodářskou soutěž a jeví po této stránce tytéž hospodářské účinky jako výdělečné činnosti…“[54]

Aby široký dosah osnovy byl ze znění zákona samého co nejvíce patrný, používala osnova k označení tohoto účelu širokého pojmu „hospodářský styk“, čímž se myslel „…soubor právních nebo faktických skutečností, které se vytvářejí činnostmi lidskými nesoucími se ke směně jakýchkoli hospodářsky ocenitelných statků nebo výkonů.“[55]

Dle dr. Večerkové zákon proti nekalé soutěži postihoval určitý výsek společenské soutěže,    a to soutěž hospodářskou, která se děla při směně jakýchkoli majetko-právně ocenitelných statků  nebo výkonů za účelem výdělečným.[56] V tomto smyslu se soutěží rozumělo spoluzávodění dvou  nebo více osob o zákaznictvo a odbyt zboží nebo výkonů.

Ze Skálova výkladu generální klauzule[57] je možno dovodit, že „hospodářský styk“ znamenal veškeré styky, spoje a vztahy, k nimž byl dán podnět jakoukoli podnikovou (samostatně výdělečnou) činností, tj. činností směřující k trvalému zdroji příjmů zhodnocováním zboží či výkonů nebo obojího.

1.1.4.2.      „Rozpor s dobrými mravy soutěže

Neosobní dikcí „dostati se v rozpor“ zákonodárce vyjádřil svoji vůli, že žalobce nemusí dokazovat žalovanému subjektivní zavinění. Za porušení § 1 odpovídal tedy každý objektivně.[58]

Co se týče dobrých mravů soutěže, povšiml si dr. Hamann, že existují již od nepamětných dob. Dobré mravy soutěže dle Hamanna existovaly i před zákonem proti nekalé soutěži, avšak nebyly právními normami, nebyly právem.[59] Skála k tomuto přidává: „Nejde tu o požadavky dobrých mravů vůbec, nýbrž jen o postuláty dobrých mravů soutěže. Není účelem zákona proti nekalé soutěži potírati všeobecné poruchy mravnosti ve smyslu dogmatickém… Přijdou tedy v úvahu jen takové mravní zásady, jež se tvoří, uznávají a uplatňují toliko v soutěži (sc. hospodářské).“[60] Jakkoliv dr. Hamann vyjadřuje značnou skepsi (když píše: „Vymeziti přesně pojem dobrých mravů soutěže nikdy se asi nepodaří!“), rozepsal se tehdejší Nejvyšší soud o dobrých mravech soutěže hned z několika hledisek. Klíčový je z tohoto pohledu rozsudek ze dne 4. února 1933, sp. zn. Rv I 1625/31[61], kde soud inter alia judikoval: „V onom směru jest rozlišovati mezi dobrými mravy vůbec a mezi dobrými mravy soutěže. Jsou jednání, jež jsou sice podle zásad obecné morálky nezávadná, mohou však býti závadná s přísnějšího hlediska dobrých mravů soutěže; naproti tomu nesmí však ani při obchodním styku   ani při soutěži jednání a zvyklosti odporovati požadavkům občanské morálky.“ Stejně tak i Hermann-Otavský[62] dovodil, že dobré mravy soutěže nejsou zcela totožné s dobrými mravy vůbec, nýbrž že jsou s nimi v poměru navzájem se protínajících kruhů.

K tomu, co jsou dobré mravy soutěže, se vyjádřil Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku, když inter alia judikoval: „Jest posuzovati podle poměrů, co se srovnává s dobrými mravy vůbec   a s dobrými mravy soutěže. Měřítkem v podstatě budou mravní názory, obyčeje, zvyklosti, usance apod., které zachovávají všichni spravedlivě, poctivě, čestně a svědomitě jednající účastníci soutěžního zápasu. Pokud jest dbáti zájmů soutěžitelských a zájmů zákaznických. Solidarita soutěžitelská nesmí sahati tak daleko, aby znemožňovala ochranu spotřebitelů a volnost soutěže.“ Hamann tento rozsudek Nejvyššího soudu okomentoval takto: „Nejv. soud nepodává definici dobrých mravů soutěže, nýbrž vytyčuje jen měřítko. Naopak odmítl tvořiti definici tím, že úvodem uvedl: ‚Co se srovnává s dobrými mravy vůbec a s dobrými mravy soutěže, dlužno posuzovati podle konkrétních poměrů.‘“[63]

Je ovšem shora předestřený názor soudu správný? Podle stanoviska Nejvyššího soudu jsou v tomto pojetí dobré mravy soutěže jakýmsi „křížencem“ mezi mravností na straně jedné a obchodních obyčejů a zvyklostí na straně druhé. V souvislosti s tímto lze citovat názor dr. Hamanna, že: „Mravní názory lidí jednajících ‚spravedlivě, poctivě, čestně a svědomitě‘ budou však patrně příliš přísné, takže dobré mravy soutěže byly by maximem ethiky, které sotva lze prakticky požadovati… Nadměrnou ušlechtilost nelze v právu požadovati. Je nutno, aby hranice dobrých mravů soutěže nebyla nedostup­nou lidem, kteří v činech a názorech jsou méně ušlechtilí, ale přece jen slušní a soutěžního pořádku dbalí. Vždyť i slušná soutěž musí býti někdy prudkým bojem o existenci.“[64]

Co tedy rozhodovalo o tom, zdali dané jednání je či není v rozporu s dobrými mravy soutěže? Celkový charakter jednání. Vtip je v tom, že soud musí vždy zkoumat celkový charakter jednání,   tj. stránku objektivní i subjektivní, neboť často objektivně jednání může být v souladu s dobrými mravy soutěže, avšak přihlédneme-li k stránce subjektivní, v souladu s dobrými mravy soutěže nebude.[65]

Dlužno taktéž poznamenat, že se československý Nejvyšší soud zabýval i otázkou, zdali jsou dobré mravy soutěže otázkou skutkovou či právní. V této věci judikoval: „Otázka, zda jde v určitém případě o rozpor s dobrými mravy soutěže, jest otázkou právní, nikoliv skutkovou. Řeší ji proto soudy podle svého mravního a právního, zákonům odpovídajícího přesvědčení, nikoliv znalci.“[66]

1.2.         Generální klauzule v obchodním zákoníku

1.2.1.     Generální klauzule v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník    (ve znění účinném do novely č. 152/2010 Sb.)

V následku událostí, které v současnosti nazýváme jako tzv. „Sametovou revoluci“, došlo    k výrazné změně i na poli práva soutěžního (a práva soukromého vůbec). Zákonodárce přijal novou normu (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) do níž zahrnul i právní úpravu proti nekalé soutěži.[67]

Generální klauzule práva proti nekalé soutěži byla uzákoněna v ustanovení § 44 odst. 1 zákona  č. 513/1991 Sb. Zajímavý je přitom vztah generální klauzule k jednotlivým specifickým skutkovým podstatám. Munková k tomuto píše: „Proto je třeba mít jedno ustanovení zcela obecné povahy, jehož aplikace přijde v úvahu vždy, neexistuje-li v rámci platné právní úpravy určitá zvláštní, výslovně vytčená skutková podstata nekalé soutěže a naopak, specifické skutkové podstaty, sloužící jako příklad nekalosoutěžních jednání, musí vždy vykazovat všechny základní znaky, které stanoví generální klau­zule pro posouzení určitého jednání jako nekalosoutěžního.“[68] Vztah generální klauzule nekalé soutěže a zvláštních skutkových podstat je tedy chápán kumulativně,[69]jakkoliv existovali na toto názory i jiné.[70]

1.2.1.1.          Znění § 44 odst. 1 (tzv. generální klauzule)

Generální klauzule do novely č. 152/2010 Sb. zněla následovně: „Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje.“

1.2.1.2.          Jednotlivé pojmové znaky generální klauzule

Generální klauzule obsažena v § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zahrnovala tři pojmové znaky[71]:

(i)                 jednání v hospodářské soutěži;

(ii)               které je v rozporu s dobrými mravy soutěže;

(iii)             je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům;

Ad (i) a (ii). Viz Kapitola 1.2.1.3. této práce.

Ad(iii). Způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Průvodním jevem každé soutěže je vznik újmy. Boj o zákazníka přináší pravidelně situace, kdy úspěch jednoho odpovídá neúspěch (újmě) druhého. Z toho lze dovodit, že kdyby právo zakazovalo způsobit jakoukoliv újmu, přestala by volná soutěž existovat.[72] Pod výrazem „újma“jest tedy třeba chápat pouze takové druhy ztrát, které byly způsobeny zneužitím účasti v soutěži, nekalým soutěžním jednáním, popřípadě nedo­voleným omezováním hospodářské soutěže. Proto i tzv. zničující soutěž, za předpokladu že je vedena prostředky, které neodporují dobrým mravům soutěže, může být zásadně v pořádku.[73]

Aby tedy konkrétní jednání mohlo být označeno za nekalosoutěžní, muselo by vedle podmínek „jednání v hospodářské soutěži“ a „rozpor s dobrými mravy“ splňovat i podmínku třetí – „způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům“.  Jak k tomuto praví dr. Večerková:    „Pro zjištění, zda se jedná o nekalosoutěžní jednání, však nestačí sama tato orientace na soutěžní úspěch jednoho (a soutěžní porážku jiného); z hlediska práva proti nekalé soutěži jsou důležité metody, jimiž má být tohoto cíle dosaženo.“[74] Zvláštností soutěžního práva totiž jest, že se v něm neuplatňuje starořímská zásada neminem leadere.[75] S trochou nadsázky lze říci, že soutěžní právo  na soutěžící klade v tomto smyslu jen jeden požadavek – „škodit druhým jen právem dovolenými metodami“.[76]

Újma je ve smyslu § 44 odst. 1 širším pojmem než škoda a zahrnuje i újmu imateriální, přičemž není podmínkou, aby taková újma skutečně vznikla, pro postih postačí, že její vznik objektivně hrozí.[77]

Formulaci „přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům“ lze vyložit tak, že újma nemusí hrozit oběma skupinám soutěžních subjektů současně, postačí, že nekalosoutěžní jednání bude směřovat (tedy i újma) jen vůči jedné skupině – buď proti jiným soutěžitelům, nebo proti spotřebite­lům.[78] Ačkoliv zde zákonodárce použil plurál, postačí k naplnění tohoto znaku generální klauzule,  aby jednání bylo způsobilé přivodit újmu soutěžiteli nebo spotřebiteli jedinému.[79]

1.2.1.3.          Vybrané pojmové znaky generální klauzule

1.2.1.3.1.                „Jednání v rámci hospodářské soutěže“

Pojem „hospodářská soutěž“ s kterým operovali § 41 a § 44 odst.1 zákona č. 513/1991 Sb., byl  (a stále ještě je) pojmeme stejně nejasným, jako pojem „hospodářský styk“, který byl obsažen v § 1 zákona č. 111/1927 Sb. z. a n. Již brzy po přijetí obchodního zákoníku rozepisoval se přední odborník na české soutěžní právo, prof. Hajn, o jednání v hospodářské soutěži.[80] K pokusu o definici hospodář­ské soutěže jako „soupeření subjektů v hospodářské oblasti s cílem předstihnout jiné subjekty     a dosáhnout tím hospodářský prospěch“ se vyjádřil prof. Hajn dosti kriticky, neboť se dle jeho názoru pohybuje v kruhu. K výrazu „soupeření v hospodářské oblasti“poznamenává, že půjde o širokou   a různorodou skupinu jevů, jejichž společným jmenovatelem je hospodářský aspekt. K otázce,   zda musí být jednání v hospodářské soutěži „dosaženo hospodářského prospěchu“, uvádí, že tento znak není obsažen v generální klauzuli, proto nemusí být v každém případě naplněn. Při úvahách  nad „soutěžním vztahem“ vychází Hajn z širokého chápání tohoto pojmu, tj. v soutěžním vztahu se nacházejí vedle soutěžitelů se shodnými či podobnými výrobky (službami) také soutěžitelé s produkty velmi rozdíl­nými, pokud existuje blízkost v jejich účelovém určení (jako příklad uvádí reklamní slogan „Za vysvědčení zkuste darovat místo knihy kalkulačku“).[81] Důležité si jest uvědomit, že ne každý případ, kdy jeden hospodářský subjekt způsobí újmu hospodářskému subjektu druhému, lze kvalifikovat jako soutěžní jednání. Jak k tomuto uvádí Večerková: „Cílem práva nekalé soutěže není postihnout všechny protiprávní nekalé postupy, ale pouze nekalé praktiky soutěžní.“[82]

Další znak hospodářského soutěžního jednání – soutěžní záměr – z generální klauzule přímo nevyplývá. Hajn uvádí, že může docházet k situacím, kdy mezi subjekty existuje soutěžní vztah, avšak jednání hospodářského subjektu je vedeno jiným než soutěžním záměrem (např. spotřebitelský test v tisku).

Ve své další prací[83] Hajn uvádí, že „soutěžní vztah“ je nutno odlišovati od vztahu závazkového. Pokud tedy partner smluvní neplní své povinnosti ze závazkového vztahu vůči druhému partnerovi, jedná se o pouhé porušení závazkových povinností (s výjimkou případu,  kdy porušením závazku do­šlo k ohrožení výroby určitého subjektu a k jeho případnému vyřazení z trhu, přičemž se partner neplnící své závazkové povinnosti snažil zaujmout jeho tržní pozici).

Ve svém dalším článku k vymezení hospodářské soutěže[84] Hajn podrobně rozebírá jednotlivé druhy soutěžení, které nepatří k soutěžení hospodářskému, jimiž jsou:

(i)                 soutěžení v rámci jednoho právního subjektu;

(ii)               soutěžení ve vědě a umění;

(iii)             soutěžení sportovní;

(iv)             soutěžení politické.

Jak k tomuto uvádí Večerková: „Nutno ovšem doplnit, že tyto různé druhy soutěže nebudou pova­žovány za soutěž hospodářskou pouze tehdy, nebude-li u nich patrný soutěžní záměr.“[85]

Ve své novější monografické práci[86] Hajn pracuje s výrazem „soutěžní situace“ (namísto dřívějšího soutěžního vztahu). Reaguje tak na teorii, která pracovala s tzv. „soutěžními vztahy ad hoc“. Soutěžní účel nahradil výrazem „soutěžní orientace“ vyjadřujíce tak skutečnost, že soutěžitel je orientován určitým směrem, který však nutně nemusí odpovídat jeho vědomému záměru ohledně cíle  a účelu jeho jednání.

Dr. Večerková k tomuto uvádí: „Široké pojetí soutěže (netradiční) zahrnuje celou sféru tržního soupeření, celý komplex vznikajících, měnících se a zanikajících vztahů bez ohledu na to,      zda konkrétní nahodile zvolené subjekty jsou navzájem v soutěžním vztahu… Užší pojetí soutěže (tradiční) má za soutěžitele jen ty, kdo soupeří s konkrétním dalším subjektem. Trh se tak rozpadá na větší množství dílčích množin vztahů, které jsou soutěžní, relativní. Toto užší pojetí soutěže neobstojí při výkladu § 41 obchodního zákoníku.“[87]

Z výše řečeného jasně vyplývá složitost problému. Nezbývá, nežli se ztotožnit s větou    prof. Bejčka: „Více či méně scholastických definic hospodářské soutěže je celá řada. Definovat přesně tak mnohostranný a složitý jev, jakým je soutěž, je možné jen na vysokém stupni abstrakce, což ovšem zase znamená praktickou nepoužitelnost takové definice.“[88]

Nicméně je třeba podotknout, že jakkoliv je definování „hospodářské soutěže“ obtížné, jedno by se mělo dodržovat – vykládat by se měla extenzivně,[89] v pochybnostech ve prospěch existence soutěžního vztahu a soutěže vůbec[90], neboť jak praví Mitchell: „Soutěžní právo je obecně vzato založeno na předpokladu, že zatímco volná soutěž je žádoucí, jistá míra zásahů do fungování trhů je nezbytná, aby nedošlo k zdivočení soutěžních mravů[91], a aby se podpo­řila soutěž mezi výrobci, a tudíž abychom dosáhli co nejefektivnější alokace zdrojů.“[92]

1.2.1.3.2.                „Dobré mravy soutěže“

Dobré mravy soutěže nejsou (a pochopitelně ani nemohou být) definovány v obchodním zákoníku. Je třeba říci, že vždy záleží na posouzení konkrétního jednání, které se uskutečnilo v hospodářské soutěži. Přitom je třeba klást zvláštní důraz na slovo soutěž, neboť generální klauzule neslouží k prosazování obecné mravnosti či mravopočestnosti.[93] Dobré mravy soutěže nelze ani ztotožnit s obecnou etikou. Poměr mezi nimi lze označit jako „průnik množin“.[94] Večerková k tomuto uvádí:  „O rozpor s dobrými mravy soutěže (a vůbec o nekalou soutěž) se bude jednat tehdy, když budou narušeny principy výkonové soutěže, tj. takové soutěže, v níž se náskok oproti konkurentům získává kvalitnějšími výrobky, lepšími službami, nižšími cenami, nápaditější reklamou.“[95]

K pojmu dobré mravy se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR[96], když judikoval: „Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.“

Večerková se k problematice vyjádřila následovně: „Dobré mravy jsou právní kategorií     sui generis, která leží v samotném základu zákonů soukromého práva, a jako takovou ji účastnící právních vztahů musí respektovat.“[97]

Bezesporu se lze ztotožnit s výkladem prof. Hajna, který chápal dobré mravy soutěže jako podmnožinu morálních norem vůbec a zvlášť pak podmnožinu dobrých mravů.[98] Avšak nutno si uvědomiti, že určitá jednání mohou býti v rozporu s dobrými mravy soutěže a zároveň v rozporu s obecnější společenskou morálkou, zatímco jiná jednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy soutěže, nelze z hlediska morálky obecné odsuzovati (jako příklad uvádí situaci, kdy si soutěžitel pro sebe zvolil obchodní firmu zaměnitelnou s firmou jiného soutěžitele, o jehož existenci vůbec nevěděl  a ani vědět nemohl). Hajn z toho vyvodil, že dobré mravy soutěže jako zákonný institut se nedají označit za minimum morálky.

1.2.2.     Generální klauzule v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník    (ve znění účinném po novele č. 152/2010 Sb.)

Dne 21. května byl ve Sbírce zákonů zveřejněn pod číslem 152/2010 zákon, kterým se měnil obchodní zákoník (tj. zákon č. 513/1991 Sb.). Účinnosti nabyla tato novela dne 1. července 2010   a krom jiného změnila generální klausuli nekalé soutěže následovně: „Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.“

Oproti staré úpravě rozšířil zákonodárce generální klauzuli o dva nové pojmy „hospodářský styk“ a „zákazník“.  Důvodová zpráva[99] k tomuto uvádí: „Navrhovaná úprava je součástí komplexní reakce na stále se zvyšující počet obětí tzv. katalogových podvodů, kdy s využitím komplexu právně velmi pečlivě připravených lstivých praktik a úskočného jednání zaměřeného primárně na hromadné a sys­témové uvádění hospodářských subjektů v omyl, dochází k nezamýšleným registracím v katalozích pochybné úrovně za cenu, která mnohonásobně převyšuje cenu obvyklou za služby obdobného charakteru a z jejichž podstaty přitom zřetelně vyplývá, že by je nikdo průměrně rozumný nikdy nemohl vědomě uzavřít. Plnění požadované za tuto registraci nepoctivá katalogová firma důsledně vymáhá prostřednictvím nevybíravého a velmi propracovaného (na rozdíl od jeho formálně deklaro­vané služby) psychologického a právního nátlaku… Ustanovení rozšiřují dopad ustanovení týkajících se prostředků ochrany proti nekalosoutěžním praktikám i na obecněji pojatý subjekt – zákazníka – když pod tuto kategorii spadají i subjekty, které nejsou podnikatelé, event. podnikatelé jsou, ale mezi‚ katalogovou společností‘ a takovým subjektem neexistuje soutěžní vztah.“

O faktickém přínosu této novely lze vésti rozsáhlé debaty.[100] Nicméně zavedení nových pojmů působí dosti nekoncepčně a to zejména s ohledem na vývoj judikatury a teorie v otázkách nekalé soutěže.[101] Pojem hospodářské soutěže je totiž již dnes soudy[102] vykládán značně extenzivně.[103] Co se týče zavedení nového pojmu „zákazník“, tak zde nelze zcela jednoznačně odpovědět na otázku, zdali je to vhodné či nikoliv. Pravdou je, že pojem „spotřebitel“ je soudy vykládán značně široce[104], avšak s ohledem na znění § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, lze porozuměti snažení zákonodárcově.[105] Otázkou nicméně zůstává, do jaké míry dát přednost zásadě retributivní spravedlnosti před zásadou efektivního fungování soutěže.[106] V této otázce by se autor přimlouval za důslednější prosazování zásady efektivního fungování soutěže, neboť koneckonců ústřední zásadou celého soukromého práva jest vigilantibus iura. Tedy bdělým patří právo!

1.2.3.     Generální klauzule v návrhu nového občanského zákoníku

Právo proti nekalé soutěži je zahrnuto v návrhu nového občanského zákoníku[107] (tedy počítá se s jeho vyjmutím z obchodního zákoníku[108]), který upravuje generální klauzuli nekalé soutěže v    § 2918: „Kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobi­lým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se zakazuje.“

Nový občanský zákoník tedy počítá s nahrazením pojmu „hospodářské soutěže“ pojmem „hospodářský styk“ a pojmu „spotřebitel“ pojmem „zákazník“. Co se týče objasnění důvodů a cílů zákonodárcových, vládní důvodová zpráva[109] k tomuto praví pouze toliko: „Návrh  ustanovení     o  jednot­livých  skutkových  podstatách  přejímá  příslušné  texty  z obchodního zákoníku,  vyjma  ustanovení  o  klamavé  a  srovnávací  reklamě  a  ustanovení  o nepřiměřeném  zatěžování.

Z tohoto pohledu lze hovořit o tom, že se vlastně ani o důvodovou zprávu nejedná, neboť žádné důvody neuvádí! Ponecháme-li stranou otázky koncepční (především dosti nešťastné zařazení práva proti nekalé soutěži do kodexu občanského), lze se dle autorova názoru vyjádřit k návrhu úpravy nekalé soutěže v novém občanském zákoníku obdobně jako k zákonu č. 152/2010 Sb.[110]

 

 

2.     Generální klauzule v německém právu proti nekalé soutěži

Na rozdíl od českého práva není v německém právu upraven institut nekalé soutěže v rámci obchodního zákoníku nebo jiného zákona, nýbrž zvláštními předpisy – zejména v Gesetz gengen den unlauteren Wettbewerb (UWG). Vedle tohoto zákona, který lze označit za základní zákon práva nekalé soutěže, existuje řada speciálních zákonů.[111]

2.1.         Gesetz zur Bekämpfung des unlauteren Wettbewerbes vom 27. Mai 1896 (RGBl. S. 145)

Kořeny německé právní úpravy v oblasti práva proti nekalé soutěži nalezneme v druhé polovině 19. století [112], kdy byla uzákoněna svoboda živnostenského podnikání na území celé německé říše.[113] Avšak vůči potírání průvodního jevu nově garantované svobody – nekalé soutěži – zaujal Říšský soud podivuhodně rezistentní postoj. Slovy dr. Hamanna: „Zůstává všeobecně uznávaným faktem,     že francouzští soudcové z napoleonského Code civil (čl. 1382 a 1383) vytvořili znamenité praetorské právo soutěžní a sice dávno před tím než Německo si uvědomilo, že je nutností vytvořiti zvláštní zákon, aby vůbec bylo možno potírati alespoň ty nejpustší výstřelky nekalé soutěže.“[114]

Přitom není bez zajímavosti, že u Říšského soudu v Lipsku existoval zvláštní senát pro kraje s francouzským právem, přičemž nedokázal ani z daleka ze stejných pramenů právních vytěžit –   ve smyslu ochrany proti nekalé soutěži – co vytěžily soudy francouzské.[115]

Lze tedy shrnout, že němečtí soudcové až příliš lpěli na liteře zákona a teprve zoufalé soutěžní poměry si vynutily v Německu zvláštní zákon proti nekalé soutěži.[116] Tento zákon ovšem spočíval  na kazuistické úpravě a postrádal generální klauzuli. Zajímavé je odůvodnění vládní důvodové zprávy, neboť ta uváděla, že je prý v naléhavém zájmu právní jistoty, aby v zákoně bylo stanoveno jasným způsobem mezi dovoleným a nedovoleným. Francouzský soudce prý odjakživa byl zvyklým z všeobecných právních zásad vytěžit konkrétní právní závěry, aniž by očekával od zákonodárce nějakých speciálních norem, zatímco prý německý soudce vždy byl náchylným k přimknutí se těsněji ke znění zákona a k rozlišování mezi všeobecnými zákonodárnými principy a konkrétními právními předpisy.[117]

2.2.         Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb vom 7. Juni 1909

Nový zákon[118] proti nekalé soutěži byl v Německu přijat 7. června roku 1909 a obsahoval generální klauzule dokonce dvě! Tzv. velkou generální klauzuli stanovenou v § 1 a tzv. malou generální klauzuli[119] stanovenou v § 3 Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (dále jen „UWG“).

Německé UWG z roku 1909 je zákonným základem potírání nekalé soutěže dodnes. V průběhu své platnosti samozřejmě prodělal řadu změn od „kosmetických“ po zásahy bezmála revoluční. K velice významnému zásahu do UWG došlo již ve třicátých letech dvacátého století, kdy byly přijaty dva doprovodné právní předpisy, které směřovaly k přísné regulaci cenové soutěže.[120]

2.2.1.     Generální klauzule upravená v rámci Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb do roku 2004

Německé UWG obsahovalo do roku 2004 tzv. velkou generální klauzuli ve svém § 1, který zněl: „Vůči tomu, kdo v obchodním styku uskuteční jednání za účelem soutěže, která porušují dobré mravy, může být uplatňován nárok na zdržení se jednání a na náhradu škody.“[121]

V rámci této normy se rozeznávaly tři pojmové znaky[122]:

(i)                 jednání v obchodním styku (im geschäftlichen Verkehre Handlungen vornehmen);

(ii)               za účelem soutěže (zu Zwecken des Wettbewerbes);

(iii)             rozpor s dobrými mravy (gegen die guten Sitten vorßtosen).

Ad (i). Jednání v obchodním styku. Jednání v obchodním styku se vykládalo jako jakákoliv činnost, která slouží k podpoře vlastních nebo cizích obchodních zájmů, což zahrnuje jakoukoliv samostatnou činnost, která sleduje hospodářské účely a má výdělečnou povahu.[123]

Ad (ii). Za účelem soutěže. Jednáním za účelem soutěže se mínila každá činnost, která byla způso­bilá podpořit odbyt nebo odběr na úkor jiného soutěžitele, přičemž postačoval i úmysl podporovat cizího soutěžitele na úkor spolusoutěžitele. [124] Dlužno poznamenat, že v této souvislosti se Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) již opakovaně vyjadřoval[125] k otázce, zda publikace neutrálních institucí slouží soutěžním účelům. Na tuto otázku spolkový soudní dvůr odpovídal zamítavě.

Ad (iii). Rozpor s dobrými mravy. Klíčovou definici dobrých mravů judikoval Říšský soud v Lipsku v roce 1901: „Soudce musí brát v potaz panující národní vědomí, které má smysl pro slušnost a vždy smýšlí spravedlivě a přiměřeně, jako měřítko dobrých mravů.“[126] Komentář říšských radů   a senátních presidentů k tomuto pravil, že zákon nechce zjednat platnost nějakému morálnímu zákonu, nýbrž že zákon má na zřeteli spíše právní povinnosti.[127]

Ve svém dalším rozhodnutí Říšský soud judikoval: „Mezi způsobem jednání ušlechtilých kupců  a těch méně ušlechtilých, kteří v obchodním styku požadavek poctivosti a slušnosti splňují, leží prostor, který se v mezích dobrých mravů pohybuje.“[128] Přičemž dle dalšího rozhodnutí rozhodující má být: „…souhrn obsahu, motivu a úmyslu uvažovaného celkového charakteru jednání.“[129]

2.2.2.     Generální klauzule upravená v rámci Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb do roku 2008

V roce 2004 došlo k novelizaci německého UWG. Původní generální klauzule byla vyjmuta z § 1 a vložena do § 3 UWG, přičemž došlo k modifikaci tohoto ustanovení. Generání klauzule UWG   po novelizaci zněla: „Nekalá soutěžní jednání, která jsou schopna narušit hospodářskou soutěž k újmě spoulusoutěžitelů, spotřebitelů nebo jiných účastníků soutěže nikoliv nepodstatně, se zakazují.“[130]

Pojmovými znaky této generální klauzule byly[131]:

(i)                 soutěžní jednání (Wettbewerbshandlungen);

(ii)               nekalost (Unlauterkeit);

(iii)             nikoliv nepodstatné narušení soutěže (Wettbewerb zum Nachteil nicht nur unerheblich    zu beeinträchtigen).

Ad (i). Soutěžní jednání. Tento pojem je vysvětlen v § 2 odst. 1, který obsahuje katalog legálních definic. Jde o každé jednání osoby, která má za cíl získání vlastního nebo cizího odběru nebo odbytu zboží nebo služeb, včetně nemovitostí, práv a povinností.[132]

Ad (ii). Nekalost. Roku 2004 došlo k odstranění dobrých mravů z generální klauzule. Tento termín byl ovšem nahrazen toliko jiným jazykovým vyjádřením „unlauteren Wettbewerbshandlungen“. Dlužno ovšem poznamenat, že změna hodnotového měřítka s tímto spojena není.[133]

Ad (iii). Nikoliv nepodstatné narušení soutěže. Touto formulací byla do německého práva proti nekalé soutěži zavedena tzv. klauzule nepatrnosti (Bagatelklausel).[134] Kritéria pro určení, zdali dané jednání narušuje hospodářskou soutěž podstatně či nikoliv, jsou následující:[135]

(a)    způsob a váha provinění, kupříkladu počet postižených, stupeň zavinění, ochrana postižených zájmů atp.;

(b)   očekávané účinky na soutěž, např. rozsahem provinění, velikostí očekávané škody    nebo dosaže­ného náskoku atp.;

(c)    vzájemné působení mezi jednotlivými kritérii.

2.2.3.     Generální klauzule upravená v rámci Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb od roku 2008

V roce 2008 došlo vlivem směrnice EU[136] k další velké novelizaci německého UWG.  Novelizované (a doposud platné) znění § 3 UWG (tedy generální klauzule) čteme: „Nekalá obchodní jednání jsou zakázána, když jsou schopny citelně poškodit zájmy spolusoutěžitelů, spotřebitelů   nebo ostatních účastníků soutěže.“[137]

Na první pohled je patrno, že došlo k pozměnění určitých klíčových pojmů – nahrazení pojmu „unlauteren Wettbewerbshandlungen“ pojmem „unlauteren geschäftlichen Handlugen“, dále pak došlo k zařazení pojmu „die Interessen von Mitbewerbern, Verbrauchern oder sonstigen Marktteilnehmern“ do generální klauzule. Proto je třeba si klást otázku jaký, případně zdali měla tato novela dosah na výklad generální klauzule jako takové. Překvapivě nikoliv.[138] Lépe řečeno účelem zákonodárcovým bylo zdůraznit extenzivní výklad § 3 UWG a docíliti tak co možná největší ochrany spotřebitelovi v souvislosti s již zmiňovanou směrnicí Evropského parlamentu.[139]

3.     Vzorová generální klauzule v návrhu zpracovaném World Intellectual Property Organisation

V knize vzorových ustanovení práva nekalé soutěže vypracované World Intellectual Property Organization (dále jen „WIPO“) v čl. 1 odst. 1 čteme tento návrh generální klauzule: „….any act   or practice, in the course of industrial or commercial activities, that is contrary to honest practices shall constitute an act of unfair competition.“[140]

3.1.           Analýza vzorového ustanovení

Již na první pohled je vidět markantní rozdíl mezi vzorovým ustanovením v návrhu WIPO a úpravou českou, stejně tak i německou, neboť tato generální klauzule obsahuje pouze dva znaky:

(i)                 any act or practice in the course of industrial or commercial activities;

(ii)               is contrary to honest practices.

Ad (i). Any act or practice in the course of industrial or commercial activities. Výrazy „act“ a „practice“ jsou v návrhu použity k zvýraznění, že nejenom jednání stricto sensu, nýbrž i jednání omisivní může podléhat zákazu nekalé soutěže. Termín „in the course of indistrial or commercial activities“ by dle návrhu WIPO měl být vykládán co nejšířeji, přičemž nezáleží na tom, zdali dané jednání bylo učiněno za účelem dosažení zisku či nikoliv.[141] Dále návrh zdůrazňuje, že nepoužívá pojmu „competition“, a tudíž by jej mělo být použito i v situacích, kdy neexistuje přímý soutěžní vztah mezi stranami.[142] Neméně zajímavá je i skutečnost, že návrh výslovně říká, že u zvláštních skutkových podstat stanovených v článcích 2-6 návrhu WIPO, není třeba zkoumat i rozpor takovýchto jednání s generální klauzulí. Generální klauzuli tudíž návrh WIPO nepoužívá kumulativně.

Ad (ii). Is contrary to honest practices. Návrh WIPO zde mluví o „honest practices“, přičemž výslovně uvádí, že ponechává na soudech jednotlivých států, aby určili obsah tohoto vágního pojmu. Zdůrazňuje pouze, že v případech nekalé soutěže mezi soutěžiteli z různých států, má být použito judikatury soudu toho státu, v němž došlo k projevu nekalé soutěže a taktéž zdůrazňuje skutečnost,  že by soudy měli přihlédnout k již existujícím poctivým obchodním zvyklostem mezinárodního obchodu.[143]

4.     In Competition we trust! (Komparativní závěr)

Ve své stati „Ekonomicko-právní souvislosti odpovědnosti za škodu“ publikované ve sborníku Soukromé vymáhání kartelového práva, uvádí prof. Bejček zajímavou myšlenku – vznešená křesťanská zásada, že každý má milovat bližního svého, se v právu projevuje přízemně tak, že nikdo nemá jiného poškodit, přičemž v soutěžním právu křesťanské přikázání o povinné lásce k bližnímu svému neplatí vůbec, neboť se jedná toliko o usměrnění boje „kdo s koho“ do určitých mezí.[144]

Nabízí se otázka, zdali soutěžní právo v tomto smyslu není onou příslovečnou „odvrácenou stranou právního měsíce“.  Koneckonců již v období meziválečném vyjádřil dr. Hamann názor: „…zásada volné soutěže znamená, že právním řádem je dovolena jakákoliv soutěž, třebas byla jiným soutěžitelům nepohodlnou, ba osudnou.“[145]

Z toho důvodu je třeba se ptát, jaké postavení má soutěžní právo (potažmo hospodářská soutěž jako taková) v soudobé společnosti a proč (popř. zdali) bychom vůbec měli připustit existenci něčeho, o čemž víme, že nesplňuje ani to nejzákladnější pravidlo, a to sice že právo by mělo býti minimem morálky.

Odpovědi na dané otázky jsou nasnadě. Stačí pohlédnout na obyčejný americký dolar, kde čteme „In God we trust!“ Slovy italského profesora Emilia Gentileho: „Americká jednodolarová bankovka s podobiznou George Washingtona je náboženským symbolem… Jednodolarová bankovka je tedy skutečně symbolem náboženství, protože vyjadřuje vyznání víry, která dodává posvátnou zář lidu republiky hvězd, jejímu původu, jejím dějinám, institucím, jejímu osudu ve světě. I když tato hesla   a výjevy mají jednoznačně náboženský význam, není jasné, jakého náboženství jsou svědectvím.“[146]

Jakkoliv je autorovi této skrovné práce jasné, že tato slova napsal Gentile s jiným úmyslem    a v jiném kontextu, dovolil by si přesto doplnit – jsou svědectvím náboženství volné soutěže, neboť soutěž per se stala se v myslích mnoha teoretiků a zákonodárců novodobým náboženstvím. Řečí Aristotelovou[147]- společnost, respektive soutěžní právo a soutěž vůbec, jsou uspořádány autoritativně, přičemž soutěž per se je summum bonum a zásada volné, nezkreslené soutěže je její causa finalis. Soutěž jest tedy zásadou volné, nezkreslené soutěže normována a zároveň i ohraničována.

Není žádným tajemstvím, že soutěžní právo (a to jak v širším tak i v užším slova smyslu) prodě­lalo v posledních letech celou řadu zásadních změn a to především v důsledku zásahu Evropské unie, která tak lpí na hospodářské soutěži. Nic o tom nesvědčí lépe nežli skutečnosti, že i nové, reformované, tzv. „Lisabonské“ znění klíčových smluv EU řadí stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu do oblasti tzv. výlučných pravomocí v článku 3 SFEU, tedy do oblasti kde se nepoužije zásada opírající se o článek 5 odst. 3 SEU.[148]

Člověku by se až chtělo zakřičet[149]: „Všechno směřuje k lepšímu v tomto nejlepším ze světů!“[150]

Skutečně?

Vraťme se nyní k jádru této skrovné práce – pokusu o komparaci. Bezesporu můžeme považovat za notorietu skutečnost, že se český zákonodárce při tvorbě práva proti nekalé soutěži značně inspiro­val v zahraničí, především v Německu.[151] Co si ale o svém právu myslí sami Němci?

Nejlépe nato odpovídá zajímavý komentář[152], který se svého času objevil v Berliner Zeitung: „Německé soutěžní právo je typicky ‚německé‘: úzkoprsé, podporující a živící přebujelou byrokracii   a k tomu prostoupené utajovanými partikulárními zájmy. Není divu, že veřejnost se většinou znuděně odvrátí, jakmile přijde řeč na zákon proti nekalé soutěži (UWG), kartelové právo (BWG) nebo nařízení o cenových údajích. Jen někdy zní zemí rozhořčený výkřik, a to sice když jsou následky komplikova­ných ustanovení viditelné a nadmíru hrozivé.“[153]

Porovnáme-li si nyní různá znění generální klauzule v českém a německém právu dojdeme k zajímavým zjištěním. Tak předně, co se problematiky hospodářské soutěže týče, české právo používalo v zákoně č. 111/1927 Sb. z. a n. pojem hospodářský styk, který byl v § 44 odst. 1 zákona  č. 513/1991 Sb. nahrazen pojmem hospodářská soutěž, aby byl novelou č. 152/2010 Sb. doplněn opět o hospodářský styk. V německém právu od roku 1909 byl v rámci generální klauzule uzákoněn pojem geschäftliche Verkehr, aby byl roku 2004 nahrazen pojmem Wettbewerbshandlungen a roku 2008 pojmem geschäftlichen Handlungen. Návrh vzorových ustanovení WIPO pracuje s pojmem     in the course of industrial or commercial activities. Společný jmenovatel výše uvedených snah je jeden – snaha o co nejširší chápání a výklad pojmu hospodářská soutěž.[154]

A dobré mravy? Slovy české úpravy dobré mravy soutěže, slovy německé guten Sitten (Sittenwidrigkeit), od roku 2004 ukrývající se za termínem Unlauterkeit, a slovy návrhu WIPO honest practices. Jakou ony hrají roli v této partii? Pověstného wide margin of appreciation,[155] neboť jak německá, tak česká právní nauka se shodnou na tom, že o nich víme jen toliko,[156] že nejsou obecnými dobrými mravy a že určit jejich obsah lze pouze ad hoc.

A ostatní znaky? Můžeme dlouze diskutovat nad znakem způsobilost poškodit soutěžitele nebo spotřebitele, můžeme uvažovat nad Bagatelklausel, nad nově zaváděným pojmem zákazník,   avšak šachovnice je již rozestavěna a pěšci jsou v pohybu.

Slovy Caesara: „Alea iacta est!“[157]

Závěrem, za předpokladu by to nebylo přespříliš, dovolil by si autor doplnit tuto úvahu      o následující výrok Hartwiche: „…obě odvětví ‚soutěžního práva‘ [pozn. autora] nelze posuzovat odděleně, nýbrž v jejich vzájemné interakci.“[158]


[1] Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.com.

[2] Na tomto místě by autor rád poznamenal, že se v žádném případě nepovažuje za právníka nebo někoho,   kdo  by se svými znalostmi a schopnosti tomuto ideálu byť jen přibližoval.

[3] ČECH, Svatopluk. Jitřní písně. Praha : Topičova edice, 1946.

[4] Dlužno poznamenat, že autor si je dobře vědom nadčasovosti slov sv. Bernarda z Clairvaux (pro zjevné důvody zvaného též jako „DOCTOR MELLIFLUUS“): „S kacíři se netřeba bavit, nýbrž rovnou je brát klackem!“

[5] HAMANN, Leopold. Soutěžní právo československé. Praha : V. Linhart, 1938, s. 20.

[6] Pro srovnání: HAMANN, Lepold. Op. cit., s. 20 an.

[7] Pro srovnání: BALÍK, Stanislav. Monopoly v Byzanci. AUC-Iuridica, 1977, č. 4, s 297 an.

[8] Pro srovnání např.: DUBY, Georges. Dějiny Francie od počátku do současnosti. Praha : Karolinum, 2003.

[9] SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo III. Brno : Právník, 1947, s. 76.

[10] Pro srovnání: WEBER, Max. Protestantská etika a duch kapitalismu. Metodologie, sociologie a politika. Praha : Oikoymenh, 2009. s. 182-223.

[11] HAMANN, Leopold. Op. cit., s. 50.

[12] Jejich úplný výčet: SKÁLA, Karel. Nekalá soutěž. Praha : Praetor, 1927, s. 14 an.

[13] Jednalo se o: Gesetz zur Bekämpfung des unlauteren Wettbewerb vom 27. Mai 1896 (RGBl. S. 145).

[14] SKÁLA, Karel. Op. cit., s. 15 an.

[15] Pro srovnání: MALÝ, Karel et al. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha : Leges, 2010.

[16] K pařížské unijní úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví ve znění tzv. Washingtonské revize ze dne   2. června 1911 přistoupila Československá republika s účinností ode dne 5. října 1919 (vyhl. č. 364/1921 Sb. z.  a n.)

[17]SKÁLA, Karel. Op. cit., s. 15 an.

[18] Československá republika přistoupila k Pařížské úmluvě dne 5. října 1919 (vyhl. č. 364/1921 Sb. z. a n.).

[19] SKÁLA, Karel. Op. cit., s. 17.

[20] Dlužno poznamenat, že soutěžní právo jako takové tvoří samostatné právní odvětví, kdy právní odvětvím rozumíme: „„…část práva, resp. systému práva, která se vyznačuje relativní autonomií v daném systému    na základě rozlišujících znaků či kritérií…“ in HENDRYCH, Dušan. Právnický slovník. Praha : C.H. Beck, 2009. 1459 s.

[21] K definici toho co je soutěžní právo (včetně pojednání o jeho dělení na soukromou a veřejnou část): MUNKOVÁ, Jindřiška; SVOBODA, Pavel; KINDL, Jiří. Soutěžní právo. Praha : C.H. Beck, 2006, s.  24 an.

[22] Seznam základní literatury ke studiu srovnávací právní vědy viz: KNAPP, Viktor. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha : C. H. Beck, 1996.

[23] Nabízí se samozřejmě legitimní otázka proč právě v právu českém a německém. Odpověď na tuto otázku se částečně skrývá v národnosti autora této skrovné práce – tedy české právo jest mu vlastní. Právo německé bylo vybráno z prozaického důvodu, který tak lapidárně vyjádřila prof. Černá: „Česká republika je z hlediska ekonomického 17. státem Německa.“ Přednáška k předmětu „Corporate Governance“, 24. 3. 2011. Navíc není žádným tajemstvím, že české soutěžní právo je do značné míry inspirováno německou právní úpravou a jako takové si jsou velice blízké. Třebas i díky faktu, že obě země jsou členskými zeměmi EU. Viz úvod k této práci.

[24] V tomto smyslu výběr odůvodňuje skutečnost, že český přístup k právu nekalé soutěže bývá označován   za tradiční „kontinentální alpský model“, kterýžto je společný i německy mluvícím zemím. Z toho můžeme odvodit četné shodné rysy s regulací v německy mluvících zemích, neboť nás s nimi pojí společná historie, právní tradice a právní kultura (ostatně to je patrno i v jiných oblastech právního řádu).

[25] Co se týče funkcí generální klauzule, tak tu rozeznáváme funkci dvojí: (i) restriktivní a (ii) extenzivní. Viz LISSE, Luděk. Některé aspekty generální klauzule nekalé soutěže. Obchodní právo, 2007, s. 4.

[26] ELIÁŠ, Karel et al. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 305.

[27] HAJN, Petr. Nové pohledy na generální klauzuli proti nekalé soutěži. Právní rozhledy. 2002, 11, s. 552.

[28] HAJN, Petr. Nové pohledy na generální klauzuli proti nekalé soutěži. Op. cit. , s. 553.

[29] K pouze omezené komparaci pojmových znaků generální klauzule je autor donucen z důvodu až nemravně krátkého rozsahu, který musí dodržet. Co se týče samotného výběru pojmových znaků, tak ty byly vybrány z důvodu toho, že je autor považuje z hlediska soutěžního práva za nejvíce určující a po hříchu nejzajímavější.

[30] Viz blíže přiložený seznam literatury.

[31] VEČERKOVÁ, Eva. Nekalá soutěž a reklama. Brno : Masarykova univerzita, 2005.

[32] KÖHLER, Helmut. BORNKAMM, Joachim. Wettbewerbsrecht. München : C. H. Beck, 2004; OHLY, Ansgar. SOSNITZA, Olaf. Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb. München : C. H. Beck, 2010.

[33] BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Praha : Aspi, 2004, s. 175; V duchu autory řečeného: „…cílem interpretace je objasnit smysl textu, který vystupuje jako objekt interpretace, zejména s ohledem na následnou aplikaci práva či jiné formy realizace práva…“

[34] Inspiraci nalezli tehdejší zákonodárci v přístupu německém. Viz úvod k této práci.

[35] HAMANN, Leopold. Soutěžní právo československé. Op. cit., s. 183.

[36] Ty byly stanoveny v §§2, 8, 10 až 14 zákona č. 111/1927 Sb. z. a n.

[37] HAMANN, Leopold. Soutěžní právo československé. Op. cit., s. 693.

[38] HAMANN, Leopold. Soutěžní právo československé. Op. cit., s. 184.

[39] ROPPERT, Hans. WEIS, Georg. Kommentar zum Gesetze gegen den unlauteren Wettbewerb vom 15. Juli 1927, Nr. 111. Slg. d. G. u. V. unter Berücksichtigung des Gesetzes vom 2. März 1933, Nr. 44. Slb. d. G. u. V. Prag : Rudolf M. Rohrer, 1933, s. 121.

[40] HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Sv. II (I-O). Brno : Polygrafia, 1932. Heslo zpracoval prof. Hermann-Otavský, s. 909.

[41] Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 1931, sp. zn. R II 14/31 a rozhodnutí Nejvyššího soudu  ze dne 7. dubna 1933, sp. zn. Rv I 2305/31. Pro vztah § 1 zákona č. 111/1927 Sb. a jiných zákonů: rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 29. Května 1937, Rv IV 716/36.

[42] HAMANN, Leopold. Soutěžní právo československé. Op. cit., s. 187

[43] SKÁLA, Karel. Op. cit., s. 61.

[44] SKÁLA, Karel. Op. cit., s. 64.

[45]VEČERKOVÁ, Eva. Nekalá soutěž a reklama. Brno : Masarykova univerzita, 2005, s. 109.

[46] SKÁLA, Karel. Op. cit., s. 69.

[47] HAMANN, Leopold. Op. cit., s. 184.

[48] HAMANN, Leopold. Op. cit., s. 202.

[49] HAMANN, Leopold. Op. cit., s 695.

[50] VEČERKOVÁ, Eva. Op. cit., s. 111.

[51] Vážný 11.984, 15.254.

[52] Viz HAMANN, Leopold. Op. cit., str. 202 an.

[53] HAMANN, Leopold. Soutěžní právo československé. Op., cit., s. 187 an.

[54] HAMANN, Leopold. Op. cit., s. 691 an.

[55] HAMANN, Leopold. Op. cit., s. 692.

[56] VEČERKOVÁ, Eva. Op. cit., s. 93.

[57] SKÁLA, Karel. Nekalá soutěž. Op. cit., s. 10 a 74.

[58] HAMANN, Leopold. Op. cit., s. 187.

[59] HAMANN, Leopold. Op. cit., s. 189.

[60] SKÁLA, Karel. Op. cit., s. 64.

[61] Vážný 12.336.

[62] HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Sv. II (I-O). Brno : Polygrafia, 1932. Heslo zpracoval prof. Hermann-Otavský, s. 899.

[63] HAMANN, Leopold. Op. cit., s. 191.

[64] HAMANN, Leopold. Op. cit., s. 192.

[65] Pro srovnání: HAMANN, Leopold. Op. cit., s. 195.

[66] Vážný 10.521.


Důležité odkazy

Informační systém Studium

více...

Nástěnka

více...

E-shop

více...

Nabídky práce

více...

 

Fakultní časopisy

AUC Iuridica 3/2017

více...

Jurisprudence 4/2017

více...

Právněhistorické studie č. 47/1

více...

PLWP (Working Papers) 2017/III

více...

Univerzita Karlova
© 2012 - 2016 Právnická fakulta
Univerzita Karlova, Právnická fakulta, nám. Curieových 901/7, 116 40 Praha 1, tel. +420 221 005 111