Neměj rád vládu a nevěř mocným, vzkázala americká soudkyně Elrod svým nástupcům

Na naší fakultě vystoupila v polovině června vysoce postavená federální soudkyně USA Jennifer Walker Elrod. Ve své přednášce se zaměřila na podobnosti a rozdíly mezi americkým a českým soudním systémem, na zajímavé precedenty z historie amerického soudnictví i na případy, které se dostaly „na stůl“ jí osobně. Pro ty z vás, kteří se přednášky nemohli zúčastnit, přinášíme její podrobný souhrn; záznam přednášky totiž nemůžeme zveřejnit. Nejedná se o odborný text, přesto se někomu může hodit kvůli citacím nebo jako inspirace pro vlastní práci.

„Čeština byla v devadesátých letech třetím nejpoužívanějším jazykem v Texasu,“ překvapila soudkyně Elrod hned na úvod zpola zaplněné collegium maximum. „Mnoho českých imigrantů přišlo do Texasu v 19. století. Češtinu dodnes uslyšíte ve městech kolem Austinu.“

Mezi imigranty, kteří se do Texasu před dvěma stovkami lety přistěhovali, byla i prababička Jennifer Elrod, Rosie K. Clawson. Její dceři, Lilly May Clawson, své babičce, vděčí soudkyně Elrod za svoji lásku k právu a za svůj zájem o americký soudní systém. Babička totiž byla členkou soudní poroty a jednoho dne vzala svoji vnučku s sebou.[1] 

Babička si myslela, že by se Jennifer mohla stát právničkou. Neustále totiž komentovala všechno, co po ní babička chtěla, a hledala důvody, proč to či ono nemůže udělat. Soudní jednání malou Jennifer velmi zaujalo a chtěla jít druhý den znovu. A šla. „Jak řekl král Václav: prarodiče mohou být velmi důležitými lidmi,“ zakončila paní Elrod svoje úvodní představení.

Studovat práva šla na Harward. Poté se stala nejmladší členkou poroty čtvrtého největšího města v USA a později jedna z nejmladších soudkyní federálního odvolacího soudu.

[1] V angloamerickém právním systému je občanům uložena povinnost sloužit v porotě. Soudy losují porotce z řad běžných občanů, kteří nejsou právníci, soudci ani odborníci na kriminalistiku. Úkolem poroty je posoudit vinu nebo nevinu obžalovaného. V USA se toto právo odvíjí od zásady, že každý má být souzen lidmi sobě rovnými.

Nejdůležitější část ústavy

Za nejdůležitější bod americké ústavy považuje soudkyně Elrod oddělení moci soudní od moci výkonné a zákonodárné. Americká ústava, ačkoliv přímo neobsahuje jeden konkrétní článek označovaný jako "dělení mocí", garantuje dělení mocí v těch článcích Ústavy, které definují různé složky vlády a definují jejich pravomoci. Článek I zakládá Kongres a jeho zákonodárnou moc, článek II svěřuje výkonnou moc prezidentovi a článek III ustanovuje Nejvyšší soud a soudní moc. Stejné rozdělení moci garantuje i česká ústava. „Montesquieu by na nás byl pyšný,“ myslí si paní Elrod.[2]

Většina Američanů podle soudkyně Elrod nemá ráda vládu. V minulosti museli svoji nedůvěru ve vedení země skrývat. Ostatně právě tato nedůvěra stála za zrodem americké ústavy. Paní Elrod považuje tuto ostražitost za pozitivum. Cituje prezidenta Ronalda Reagana, který označil za devět (anglických) nejděsivějších slov tato: „Jsem člen/ka vlády a jsem tu, abych vám pomáhal/a.“ A dále soudce Nejvyššího soudu Roberta Jacksona, který figuroval i v Norimberském procesu: „Účelem vlády nemá být, aby bránila občanům dělat chyby. To občané mají bránit vládě, aby dělala chyby.“

Američané vždy nedůvěřovali lidem, kteří měli moc, a snažili se proto tuto moc rozdělit mezi více lidí nebo institucí. Jeden ze zakladatelů USA, spoluautor Deklarace nezávislosti a pozdější prezident James Madison prohlásil, že „akumulace zákonodárné, soudní a výkonné moci do jedněch rukou, to je definice tyranie.“

Bez tohoto oddělení jednotlivých mocí by podle soudkyně Elrod všechno další, včetně Listiny práv, zůstalo pouhými sliby na papíře. Za příklad zde dává sovětskou ústavu z roku 1936 a 1977, kdy obě zaručují svobodu slova a víry. Ani jedna z těchto svobod ale nebyla nijak chráněna sovětskou společností.
Federální v. státní americký soudní systém

[2] Charles Louis de Secondat, baron de La Brède et de Montesquieu byl francouzský filozof a spisovatel, a především kritik francouzského absolutismu a společnosti své doby. Proslavil se dílem O duchu zákonů (De l'esprit des lois), které položilo základy moderní politické filozofie.

Federální v. státní americký soudní systém 

V USA, na rozdíl od ČR, existují dvě linie soudního systému: federální a státní. Federální soudy se zabývají případy týkajícími se federálního práva, ústavy a sporů mezi státy USA. Státní soudy pak rozhodují ve sporech týkajících se práva daného státu a v ostatních případech, které nespadají do jurisdikce federálních soudů.

Soudce federálních soudů nominuje prezident USA. Stejně tak i soudce Nejvyššího soudu. Paní Elrod byla nominována prezidentem George W. Bushem. Poté musela vyplnit spoustu dotazníků, sejít se s mnoha senátory, absolvovala slyšení v Senátu, kde musela velmi detailně odpovídat na otázky ohledně svých postojů třeba vůči procesu Brown v. Board of Education [3] nebo The Unitary Executive Doctrine.[4] Nakonec byla paní Elrod do funkce potvrzena veřejným hlasováním senátorů formou aklamace.

Kdyby byla paní Elrod soudkyní státního soudu, vypadal by proces jmenování jinak. Jmenování státních soudců je v USA primárně záležitostí jednotlivých států. Každý stát má svůj vlastní systém jmenování nebo volby soudců. Formy ustanovení soudců se pohybují od přímé volby občany až po jmenování guvernérem nebo jiným státním orgánem.

V Texasu, odkud paní Elrod pochází, je většina soudců volena ve vyhlášených volbách do soudních federálních ů, a to na různých úrovních soudů, od okresních soudů až po Nejvyšší soud Texasu. Pokud se místo soudce náhle uvolní, např. z důvodu rezignace nebo úmrtí, guvernér Texasu má pravomoc jmenovat dočasného soudce, který tuto funkci zastává do příštích řádných voleb. Poté musí dočasně jmenovaný soudce v těchto volbách uspět, pokud si chce své místo udržet. Tento systém jmenování a potvrzování soudců volbami je v Texasu považován za způsob, jak zajistit nezávislost soudců a jejich odpovědnost voličům.

Soudci federálního soudu jsou jmenováni doživotně, a to doslova. Soudkyně Elrod jmenovala příklad svého kolegy, soudce Toma Rivley, který sloužil do svých 97 let, přičemž ve svých 99 letech zemřel. Federální soudci mohou být obžalováni, ale pouze kvůli jejich osobním proviněním, například braní úplatků, a nezákonnému jednání, nikoli kvůli povaze jejich rozsudků. Federálního soudce může obvinit Sněmovna reprezentantů Kongresu USA, a poté jej z funkce odvolává Senát.

[3] přelomový případ Nejvyššího soudu z roku 1954, který prohlásil státní zákony zřizující oddělené veřejné školy pro černošské a bílé studenty za protiústavní. Toto rozhodnutí zrušilo doktrínu „oddělené, ale rovné“ stanovenou v případu Plessy v. Ferguson a rozhodlo, že rasová segregace ve veřejném vzdělávání je ze své podstaty nerovná a je porušením klauzule o rovné ochraně čtrnáctého dodatku ústavy)
[4] Doktrína unitární exekutivy, která předpokládá, že prezident USA má výhradní pravomoc nad mocí výkonnou, včetně pravomoci kontrolovat všechny úředníky orgánů moci výkonné a jejich jednání. Tato teorie, zakořeněná v článku II Ústavy, naznačuje, že moc prezidenta není omezena Kongresem ani soudy, zejména při aplikaci zákonů. Zastánci této teorie tvrdí, že to zajišťuje efektivní a odpovědnou správu věcí veřejných, zatímco její kritici vznášejí obavy z možného překročení a zneužití moci, které je dnes opět v centru pozornosti médií v souvislosti s prezidentským mandátem Donalda Trumpa.

(Ne)závislost federálních soudů

Navzdory oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci jsou soudci na ostatních formách moci částečně závislí, a to zejména v otázce financí. Rozpočet jim určuje a schvaluje Kongres, nejvyšší zákonodárný orgán USA. Podle soudkyně Elrod lobuje v současnosti Amy St. Eve, soudkyně odvolacího soudu pro sedmý federální soudní obvod v Kongresu, za to, aby byl soudům rozpočet navýšen. Peníze určené soudům představují méně než 2 procenta z celkového rozpočtu federální vlády. Soudkyně Elrod coby předsedkyně Odvolacího soudu Spojených států pro pátý soudní obvod odpovídá za rozpočet pro celý tento federální obvod a musí tedy dbát na efektivitu práce své i svých kolegů a kolegyň, což je podle ní velmi obtížné.

Majetek soudů náleží moci výkonné, tedy vládě. Prostory jim pronajímá GSA (General Services Administration-nezávislá agentura vlády USA). Ta odpovídá i za údržbu a renovaci budov. Stejně tak jsou soudy závislé na vládě z hlediska bezpečnosti. Američtí soudci mají o svoji bezpečnost zcela oprávněné obavy.

V případě pátého soudného obvodu, který soudkyně Elrod vede, trvají tyto obavy cca posledních 10 let, kdy soudcům jsou doručovány výhružky smrtí, někteří musí být 24 hodin denně pod policejní ochranou nebo musí nosit neprůstřelné vesty. V oblasti došlo k několika teroristickým útokům proti soudcům.

Známý je případ soudkyně Esther Salas, soudkyně Spojených států pro soudní okres New Jersey, která se proslavila svou obhajobou justiční bezpečnosti po útoku na její dům v roce 2020, při kterém byl zabit její syn Daniel Anderl a těžce zraněn její manžel Mark Anderl. Prosazovala schválení zákona o justiční bezpečnosti a ochraně soukromí a hlasitě se zasazuje o ochranu soudců a jejich rodin před násilím a obtěžováním.
 Další část, ve které musí federální soudy spoléhat na moc výkonnou, je vymahatelnost práva. Platilo to třeba o již zmíněném procesu Brown v. Board, který vyvolal v řadě států nepokoje. Tehdejší prezident USA, třebaže s rozhodnutím soudu osobně nesouhlasil, vyslal na pomoc soudům Národní gardu, aby výkon rozhodnutí vymáhala.

Federalismus

Jedná se o rozdělení a zároveň sdílení moci mezi federální vládou a vládou státu. Každý americký stát má svoji vlastní ústavu, svoje vlastní zákonodárné, výkonné a soudní orgány. Toto Elrod považuje v americkém soudnictví za největší rozdíl oproti české judikatuře – USA má soustavu soudů nepodléhající federální vládě. Soudkyně Elrod považuje toto rozdělení moci mezi státní a federální vlády za velmi důležité – jedná se o další dělení moci, které vždy vnímá jako pozitivní.

Toto rozdělení moci bylo během vzniku USA vnímáno jako revoluční. Francouzskému mysliteli a historikovi Alexisovi de Tocqueville, který ve 30. letech 19. století podnikl několik cest do USA, aby analyzoval tamější demokracii a srovnal ji se stavem v Evropě, údajně chyběla slova, aby tento systém popsal. Federální vládu USA označil za „ani federální, ani národní; slovo, které by vystihlo její podstatu, zatím neexistuje. Každopádně je to největší příspěvek Ameriky k umění vládnout.“

Další výhody federalismu spatřuje soudkyně Elrod v testování nových zákonů a vyhlášek nejprve na státní úrovni, než se stanou, pokud se tedy stanou, platnými na úrovni celých Spojených států. Pokud jeden stát přijme zákon, který se líbí i některým jiným státům, ty ho mohou převzít i v případě, že se na celostátní úroveň tento zákon nedostane. Zákony, které se ukážou jako nefunkční, ostatní státy naopak ignorují, nebo si je upraví podle svého.

Bývalý soudce Nejvyššího soudu a český disident Louis Brandeis nazval tuto funkci státních soudů „laboratoří demokracie“. Tímto způsobem vznikly například v roce 1977 ve Wyomingu společnosti s ručením omezeným (Limited Liability Companies – LLC´s.) Během následujících 20 let se postupně staly součástí legislativy všech 50 amerických států. Zdlouhavost procedury zapříčinila zejména široká diskuse ohledně způsobu danění těchto firem na státní a federální úrovni.

Zároveň se oba právní systémy vzájemně nevylučují, ale prolínají; neplatí, že soudce federálního soudu je vázán pouze federálními zákony a státní může ignorovat. Stejně tak případy určitého státu může soudit i federální soud. Paní Elrod jako soudkyně federálního odvolacího soudu se v určitých případech musí řídit právě zákony platnými v daném státě, kde se případ odehrál.

Existují i případy, kdy soudce federálního soudu pracuje se zákony různých států USA během jednoho procesu; jde o případy, kdy sporná částka přesahuje 75 tisíc dolarů. Tento postup platí od roku 1996 a vyvolalo i kritiku, že se bude jednat o posílení moci federálních soudů. Množství případů směřujících k těmto typům soudů se totiž výrazně zvýšilo, a tak začaly sílit hlasy těch, kteří volali po navrácení případů k soudům jednotlivých států. Pokud občan určitého státu cítí, že jeho právo na spravedlivý proces není v jeho státě možné uplatnit, může se obrátit právě na federální soud. Tento systém právní kontroly a vybalancování mocí různých typů soudů je specifický právě pro soudní systém USA.

Kontrolu moci umožňuje i „certifikace“ případů pro státní soudy. Soudci federálních soudů musí brát v úvahu potenciální rozhodnutí nejvyššího soudu daného státu. Toto pravidlo se jmenuje „Erieho princip – Erie doctrine“. Jde o kvalifikovaný odhad federálního soudu toho, jak by nejvyšší soud státu rozhodl v otázce státního hmotného práva, zejména pokud tato otázka dosud nebyla přímo řešena nejvyšším soudem příslušného státu. Děje se tak proto, že federální soudy v případech rozmanité jurisdikce, kde strany pocházejí z různých států, musí aplikovat hmotné právo státu, v němž řízení probíhá. Pokud neexistuje jasný precedent ve státní judikatuře, musí federální soud aplikovat „Erieho princip“, aby určil pravděpodobný výsledek podle státního práva.

Porota v americkém soudním řízení

Porota je charakteristickým prvkem angloamerického práva jako ztělesnění zásady, že každý má právo být souzen sobě rovnými a není vydán libovůli panovníka.

Poroty hrály významnou roli v boji tehdejších obyvatel britských kolonií na území dnešních USA za nezávislost na britském království. Právo na soudní proces s porotou složenou z občanů rovných obžalovanému bylo zakotveno už v Deklaraci nezávislosti a dnes je popsáno v sedmém dodatku americké ústavy.

Britský král Jiří III. kolonie tohoto práva zbavil, třebaže součástí britského systému bylo od 13. století. V koloniích tak platila rozhodnutí, která vydala britská koruna. Soudkyně Elrod zde citovala Thomase Jeffersona, třetího prezidenta USA, který o soudní porotě řekl: „Proces před porotou považuji za jedinou záruku (anchor) vynalezenou člověkem, kdy se vláda může držet principů své ústavy.“ Další z otců zakladatelů, John Adams, považoval proces před porotou za „srdce a plíce demokracie“. Měl s tím vlastní zkušenosti z obhajoby britských vojáků před americkými soudy. Soudkyně Elrod zde připomněla i případ tiskaře a novináře Johna Petera Zengera, vydavatele The New York Weekly Journal, kterého britský královský guvernér obvinil z pomluvy a který byl osvobozen právě rozhodnutím poroty, čímž byly položeny základy svobody tisku v USA.

„Rozumím, že zde, v České republice, jste k soudům s porotou skeptičtí. Ale i u vás máte zaveden tento prvek ve formě přísedících soudců,“ paní Elrod. „Slyšela jsem, že o tuto funkci mnoho lidí nestojí, že to moc lidi nechtějí dělat a že ta funkce nemá žádnou prestiž. Proto je má jen málo soudů. Ale upřímně, ani my v Americe těch soudních porot už mnoho nemáme.“ Soudní poroty jsou podle paní Elrod přítomny pouze v osmi procentech řízení týkajících se trestního práva a v případech civilních sporů je to dokonce pod dvě procenta.

Podle zkušeností soudkyně  Elrod jsou výroky poroty téměř vždy správné, protože je jim případ advokáty dobře vysvětlen a také své případy konzultují s experty. Podle ní je skupina běžných občanů lépe vybavena k tomu vynést výrok než jeden soudce a nepotřebuje k tomu ani vzdělání v oboru. „Předsedala jsem stovkám procesů s porotou a stále předsedám a opakovaně je vidím vynášet správná rozhodnutí. A to i v případě velmi těžkých případů.“ Zde soudkyně Elrod připomněla významný případ z roku 1847 z Harris County v Houstonu v Texasu, který se týkal ženy Emeline. Tak se v té době nazývaly barevné ženy, které byly svobodné, tedy nebyly otrokyněmi. Tato žena se narodila svobodné matce, byla tedy automaticky v právním slova smyslu také svobodná. Někdo se jí však pokusil zavléct do jednoho z tehdejších velkých otrokářských států. Konal se proces, zda je tedy svobodná, či ne. Porota potvrdila její svobodu a zároveň jí přiznala i náhradu škody za způsobené problémy. Ta nebyla vysoká, ale díky porotě a osvícenému soudci se jí dostalo práva na spravedlivý proces i v této poměrně bouřlivé době. Otroctví v USA bylo zrušeno teprve v roce 1865.

Loni se v amerických médiích hodně mluvilo o soudní porotě v souvislosti s případem Jarkesy v. SEC (Securities and Exchange Commision). Nejvyšší soud rozhodl, že agentura SEC porušila sedmý dodatek ústavy, když proti Georgi Jarkesymu nařídila postih bez řádného soudního procesu před porotou. SEC coby zástupce výkonné moci obvinila podnikatele Jarkesyho z porušení zákona v oblasti finančního práva a nařídila mu zaplatit stovky tisíc dolarů pokuty.

Správní orgány (Agencies)

Případ Jarkesy v. SEC byl podle soudkyně Elrod zajímavý i v tom, jak ilustroval vztahy mezi třemi druhy oddělených mocí. Kterou moc vlastně zastupují orgány typu SEC? Zřizuje je Kongres, ale spravuje je moc výkonná. Tyto správní orgány nebyly vůbec součástí původního systému, vznikly později kvůli příliš komplikované struktuře výkonné moci, kdy bylo potřeba do systému zapojit vědce a experty, aby pomohli rozhodnout v odborných otázkách typu jakou vodu je možno považovat za čistou nebo co je a není droga.
 
V současné době podle soudkyně Elrod probíhá v USA mezi jednotlivými jurisdikcemi debata o tom, jak moc mají respektovat rozhodnutí právě těchto orgánů, případně která potvrzovat a která ne.  Dříve musely soudy rozhodnutí těchto orgánů plně respektovat, nyní je toto rozhodnutí čistě na soudech, to vše jako důsledek precedentu Nejvyššího soudu v případu Jarkesy v. SEC.

Odvolací systém

Odvolací systém, neboli soustava odvolacích soudů, slouží jako systém vnitřní kontroly soudní moci. Každý rok se Federální obvodové soudy zabývají více než 400 tisíci případy. Z nich více než 40 tisíc, tedy zhruba každý desátý, zamíří k Federálnímu odvolacímu soudu. Odvolací soud se případem musí zabývat vždy, když je podáno odvolání. Jednotlivé odvolací soudy si nemohou případy vybírat.

Soud, jemuž paní Elrod předsedá, se zabývá zhruba 5400 případy ročně. K dispozici má 17 řádných soudců, kteří spolupracují s tzv. seniorními soudci. Soudkyně Elrod sama rozhoduje ve zhruba 120 případech ročně a u dalších zhruba 240 případů vyjadřuje souhlasná či zamítavá stanoviska. V dalších cca 20 případech ročně rozhoduje soud v plénu, tedy za přítomnosti všech 17 soudců. Takováto zasedání probíhají třikrát ročně. Případy, které chce tímto způsobem řešit, se oznámí v dostatečném předstihu. Tímto způsobem, tedy v plénu, soud posuzuje případy, které mu vrátí Nejvyšší soud, nebo když Kongres schválí nový zákon, který se daného případu dotýká, a je nutná jeho revize. Podle soudkyně Elrod řeší „její“ soud 98 procent případů adresně, nejde tedy o anonymní rozhodnutí soudu, nýbrž konkrétních soudců. Stejně postupuje i Nejvyšší soud.

Paní Elrod poznamenala, že americká média často označují soudce přízvisky „Trumpův soudce/kyně“ nebo „Bidenův soudce/kyně“ podle prezidenta, který toho daného soudce či soudkyni jmenoval do funkce. Většina z nich se ale s daným prezidentem přímo nesetká a pokud ano, jde o čistě formální akt při přebírání dekretu spojený s fotografováním, a že média z toho dělají „vetší drama, než ve skutečnosti je.“

Nové technologie

„Vydali jste se na dráhu právníků ve velmi zajímavé době. Dnes se spoustu věcí zpřesňuje, ukotvuje. Jsme dnes mnohem více vizuálně orientovanou společností, a to se promítá i do rozhodnutí a stanovisek, která vydáváme,“ řekla soudkyně Elrod. „Byla jsem první soudkyní u „mého“ soudu, která vložila do odůvodnění video jako svědectví o střetu zákona a občana. Vložila jsem video, protože nejlépe ilustrovalo, o co šlo. Po případu Scott v. Harris můžeme používat videa jako důkazy o (ne)přiměřenosti zásahů policie nebo dalších forem státní moci vůči občanům.“

V případu Scott v. Harris z roku 2007 šlo o žalobu řidiče proti zástupci šerifa. Řidič byl během automobilové honičky paralyzován, když ho policejní auto vytlačilo ve vysoké rychlosti ze silnice. Nejvyšší soud se v poměru hlasů 8:1 postavil na stranu policie a rozhodl, že „pokus policisty ukončit nebezpečnou honičku vysokou rychlostí, která ohrožuje životy nevinných kolemjdoucích, neporušuje čtvrtý dodatek, a to ani v případě, že vystavuje prchajícího motoristu riziku vážného zranění nebo smrti.“ Soud tehdy přijal jako důkaz videozáznam z onoho pronásledování. Takový postup byl tehdy u Nejvyššího soudu poměrně neobvyklý. Video rozhodnutí soudu silně ovlivnilo a je považováno za hlavní příčinu toho, jak soud nakonec rozhodl. Autor rozsudku, soudce Antonin Scalia, poprvé v historii zveřejnil video automobilové honičky i online.

„Soudce soudu devátého obvodu natočil nedávno své vlastní video ze soudního procesu a já toto nechci komentovat. Každopádně se s tímto budete setkávat stále častěji; s videi nebo různými animacemi v rámci důkazního řízení. Také se budete setkávat s umělou inteligencí,“ řekla soudkyně Elrod svému publiku.
 
„Pokud jste (americkým) studentem práv, budete se muset naučit umělou inteligenci používat. Nechci komentovat pravidla ohledně AI, o kterých diskutuje česká vláda, a udílet Čechům nějaké rady ohledně etiky, protože možná máte už nějaká opatření a doporučení v této oblasti. Ale v Americe se budete setkávat s AI hned poté, co opustíte univerzitu. A musíte si být jisti, že se pohybujete v rámci určitých hranic a kontrolujete vše, co děláte a podepisujete, zda tam nejsou nějaké AI výmysly (hallucinations). Minulý týden jsem psala právníkům, protože přehlédli nějaká fakta vytvořená umělou inteligencí, která schválili k předložení soudu. A v médiích se každý týden objevují zprávy o tom, že někdo schválil AI vymyšlená fakta a dokumenty. Toto se nezmění. Experti ze Stanfordu tvrdí, že těchto výmyslů nebude ubývat a už vůbec ne na poli práva. Je tedy na vás, abyste zůstali etičtí a tyto věci si kontrolovali. Což ale neznamená, že byste AI neměli používat vůbec. Můžete se jí třeba zeptat, jaké otázky mi soudkyně Elrod pravděpodobně položí během ústního jednání? A vyjede vám velmi dobrý seznam. My soudci jsme teď dobře předvídatelní.“

Vláda zákona, nikoli mocných

V rámci soudnictví považuje soudkyně Elrod lidský element za stále velmi důležitý. Umělá inteligence je sice podle ní užitečný nástroj a určitě bude brzy použitelná i přímo pro soudce. V praxi ji zatím používají třeba soudní úředníci k porovnání určitých dokumentů, čímž se jim výrazně zefektivní jinak rutinní práce. Mohou tak mnohem rychleji reagovat na dotazy advokátů. Každý ale podle paní Elrod nakonec touží po tom, aby byl souzen lidskými bytostmi.  

„Vím, že lidé, kteří měli proces před porotou, tak i když v něm prohráli, tak by rádi přišli a obejmuli mě za to, že jsem jim umožnila mít spravedlivý proces a být v něm slyšeni.“ 

Američtí soudci museli a musí přijímat velmi nepopulární, ale důležitá rozhodnutí. Soudkyně Elrod zde vzpomenula soudce s příhodným jménem William Wayne Justice, který se vždy ve svých odůvodněních přikláněl k principu rovnosti, nikoliv segregace. Ještě v roce 1970 bylo ve východním Texasu stále hodně škol segregujících žáky podle barvy pleti. Jeho sousedé ho za to nenáviděli. Před svou smrtí vyprávěl novinářům o klempířích, kteří odmítli dokončit práci na jeho domě, když se dozvěděli, kdo je jeho majitelem, nebo o tom, že jeho žena nemohla chodit ve městě, kdy bydleli, ke kadeřnici. 
Také jejich společenský život se výrazně zredukoval, ale on dle svých slov složil přísahu, že bude bránit ústavu, a to také dělal, jak nejlépe uměl.

Další soudce John Minor Wisdom, podle kterého je pojmenován soud, který Elrod vede, sloužil jako soudce pátého federálního obvodu v období 50. a 60. let dvacátého století, kdy se ustanovovala občanská práva. Kvůli jeho rozhodnutím mu lidé vyhrožovali, sousedé se mu pokusili otrávit psy a na přední verandu mu dali chřestýše. Ale pokud jde o jeho rozhodnutí, soudce Wisdom nikdy nezakolísal.

„Dnešní soudci, včetně těch, jež jsem dnes zmínila, kteří čelí výhružkám smrtí a podobným hrozbám, jsou silní a odvážní. Jsou silní a odvážní, ale také závislí na vás. Závisejí na vás, na vaší pomoci stále připomínat lidem výhody vlády práva a právního státu, na vašem vysvětlování lidem, co ve skutečnosti děláme. A společně pak můžeme pokračovat v tom být vládou zákonů, nikoli (mocných) lidí. Děkuji vám.“ 
 

Jennifer Walker Elrod je americká právnička a od roku 2024 vedoucí soudkyně u Federálního odvolacího soudu Spojených států pro pátý obvod. Federální soudkyní tohoto soudu se stala v roce 2007, kdy jí do funkce jmenoval prezident George W. Bush.

Narodila se v přístavu Port Arthur a vyrůstala v městečku Baytown, obě místa se nalézají v Texasu. Po střední škole studovala ekonomii na Baylor University, kterou v roce 1988 absolvovala s bakalářským titulem magna cum laude. V roce 1989 nastoupila na Harvard Law School a v roce 1992 získala titul Juris Doctor, který absolvovala s vyznamenáním. Na Harvard Law School byla členkou studentské poradní rady, aktivní členkou Harvard Federalist Society a finalistkou soutěže Ames Moot Court. V roce 1992 se stala členkou advokátní komory Texasu.

Po studiích na Harwardu pracovala v letech 1992 až 1994 jako právní asistentka  soudce Sima Lakea u federálníhookresního soudu Spojených států pro jižní obvod v Texasu. Poté nastoupila do soukromé praxe v advokátní kanceláři Baker Botts.

V roce 2002 ji guvernér státu Rick Perry jmenoval soudkyní 190. okresního soudu v okrese Harris v Texasu. Do funkce soudkyně byla zvolena ve volbách v roce 2002 a znovu v roce 2006, kdy kandidovala bez protikandidáta. Jako soudkyně státního okresního soudu předsedala soudním procesům s porotou a senátem v občanskoprávních sporech. Na soudcovské lavici okresu Harris zůstala až do svého potvrzení do funkce soudkyně pátého federálního obvodního soudu.

Ve svých významných rozhodnutích se vyslovila proti právu na interrupci, kontrole zbraní i Obamacare. V roce 2022 rozhodla, že interní rozhodnutí SEC o obviněních z podvodů s cennými papíry je protiústavní podle sedmého dodatku, článku I a článku II Ústavy. Nejvyšší soud její rozhodnutí potvrdil v roce 2024 poměrem hlasů 6:3.

Zpracovala: Markéta Černá
Odborná a jazyková korektura: Marta Chromá